Zabít či nezabít?

Zabít či nezabít?

Tuto otázku jsem si dříve pokládala docela často.
Třeba, když mi cestu zkřížil veliký pavouk nebo podobná ‚havěť‘. Ale odpověď byla téměř vždy stejná.. Proč bych je měla zabít, když nechtějí zabít ani oni mě? Vždyť se mě nejspíš bojí víc než já jich (to mi říkali rodiče, když jsem byla malá:D). Tak jsem je téměř vždy, podle okolností a svých možností, buď obešla nebo přemístila na místo, kde se nemůže stát, že bych je znovu potkala.
Nebo zabít nějaké větší zvíře. Tak to by mě v životě snad ani nenapadlo. Vždy jsem měla a mám zvířata ráda, některé i víc než některé lidi. A už jen ta představa, že bych zabila bezbranné zvíře, které v podstatě nemá šanci se ubránit (neříkám, že jsou všechna bezbranná a nemají šanci se ubránit). Samozřejmě, mohlo by se ubránit, ale to pouze v tom případě, že bych s ním ‚bojovala v čestném souboji‘. Ale když už bych se rozhodla nějaké to zvíře zabít, rozhodně bych nešla s holýma rukama proti ‚volnému‘ (nijak neznehybněnému) zvířeti.
ale to by ještě nebylo ‚tak závažné‘.

A co člověk?
Co když člověka napadne zabít člověka.. Dá se pak vůbec někomu takovému říkat člověk? Vlastně ano. Jak jinak ho nazvat. Jednou je to člověk, ať už ho napadne cokoli.
a kdo je horší, ten, co chce zabít člověka nebo zvíře? Vždyť, jak už bylo výše zmíněno, zvíře nemá takovou šanci se ubránit, kdežto člověk už ano. Rozhodně má tedy věší šanci než to ubohé zvíře.
Ale také dost závisí na důvodu, proč chce někoho zabít. Jedni to dělají pro potěšení, ať už vlastní či ostatních. Jiní pro peníze nebo pod tlakem někoho jiného. ale je spousta lidí, kteří mají jiné důvody.

A abych se konečně dostala k úvodní otázce trochu konkrétněji.
Představte si, že si jen tak přemýšlíte, jaké to asi je, někoho zabít (mám na mysli člověka). Jaký je to pocit, jestli tedy vůbec nějaký je. Nejspíše jak pro koho. Někomu to může připadat zábavné, jiný se z toho může zhroutit…. Tohle ještě celkem jde, když o tom jen přemýšlíte.
A co takhle, když pak opravdu stojíte nad oním člověkem, kterého se chystáte zabít, a to jen proto, že chcete vědět, jaké to je.
Pokud si to v hlavě srovnáte, uvědomíte si, že děláte hloupost. (Proč zabít někoho jen pro malichernou touhu? Co jeho rodina? Co on? Může snad za to, že vy jste se rozhodli pro tento čin?) A nakonec zůstanete jen u těch představ a myšlenek, je to už horší než první případ, protože jste neměli daleko k tomu, abyste to opravdu udělali.
Pak je taky možnost, že všechny ty otázky jednoduše přejdete a na úvodní otázku si odpovíte zabít, po tomto činu již není cesty zpět.

Takže zabít či nezabít? Velká většina lidí by nejspíše odpověděla nezabít, část by řekla, že podle toho, o koho by se jednalo a snad jen velmi malé množství lidí by zastávalo názor zabít.
Jistě, když bych zabila, dozvěděla bych se konečně, jaké to je, ale to by bylo vše. Nic víc, nic míň. Mně ani nikomu jinému by to užitek nepřineslo, jen smutek a několik let vězení.
Ale bohužel někteří lidé už jsou takoví, že když něco chtějí, tak si za tím jdou a jak se říká: ‚Nebojí se jít přes mrtvoly‘. Ani vidina vězení je nedokáže zastavit.

Já osobně nikoho takového neznám a ani jsem snad o nikom takovém neslyšela, naštěstí:)