Pro jednoho člověka..

Teprve teď když se vracím ve svých vzpomínkách si uvědomuji, co jsem ztratila. Jakým skvělým člověkem jsi byl a pořád určitě jsi. A to co jsem řekla, pokazilo náš vztah. Nebylo to ale přeci nic ošklivého ani špatného, takže nechápu proč náš vztah ochladl. I když jsi řekl, že si o tom popovídáme. Vyhýbaš se mi, nepíšeš. Jsme si najednou tak cizí. Jak ze dvou tak blízkých lidí se stalo něco tak zamrzlého? Ale ta otázka mi straší v mysli. ,,A znáš mě?" neznám, ale od toho to je, aby jsme se poznali. A ty jsi navíc řekl že si promluvíme o tom, jak k sobě najít cestu. Nic z toho se nestalo. Nebyli jsme MY. Asi to byla jen má ubohá představivost, která vytvořila toto slovo ze mně a z Tebe. Ale nechápu to, kdyby jsi my dal aspoň najevo že mně nechceš? Ale co Ty? Nic...Promluvíme si zněla Tvoje slova....a já čekám . Asi se nikdy nedočkám. Ničí mně to, ale aspoň víš co k Tobě cítím. Beru to jako konec. Loučení. Sbohem a pá. Měj se hezky. Tam někde v budoucnosti. Chtěla jsem moc, ale měl jsi pravdu nic o sobě nevíme (držím se ale pořád toho, že o tom poznání to je) Ale pořád věřím a doufám, že možná někdy, prolomí se ty ledy a z Tebe a ze mně budou MY. Nevím co to mám za pocity. nevím je-li to láska. Či sympatie. NEVÍM. Potřebovala bych si s Tebou promluvit, i když asi nechceš. Proč se prostě nevyjádříš. Stačila by my jediná odpověď ano či ne. Jak prosté. A měla bych klid. Nejradši bych Ti todle poslala. Nemám na to však odvahu. A tak doufám že snad někdy zabrousíš sem a přečteš si to...