Vyrovnání se s existencí

Myšlenky na existenci s sebou přinášejí otázky. Nevyřčené otazníky se zakrucují přesně tak, jak komplikovaně a nesouvisle se v myšlení postupuje a ony vyvstávají z hloubky na povrch. Jestli kupředu se postoupí, kdo ví. V otázce člověka je záhadno, postupuje-li se kupředu, a nebo je tomu naopak. Probíraje se celou tou cestou trnů, ostenů a svízelí, které s sebou cesta nese je až s podivem, jak málo se posouváme v dosavadních zjištěních. Lidský život a existence člověka je potud jednoduchý problém, pokud jej žijeme a hledíme na něj jako ti druzí. Pokud život a existenci, snaže se jí pokořit, bereme jako otázku a to co musíme řešit, už nejsme ti druzí, ale dotýká se to nás, konkrétně nás samotných a samých. Každopádně je třeba upozornit, že vyrovnat se s existencí nelze, pokud si nejdříve neujasníme co, co chceme řešit, s jakou otázkou se vyrovnáváme. Nicméně se domnívám, že otázka po tom, co si žádá člověk je jiná, než ta kterou si klade život a existence jako taková. Člověk, jakkoli nedůsledně a svévolně se snaží si zodpovídat položené otázky a snaží se dobírat určitých postojů a závěrů. Problémem může být argument, to co si dáváme v otázce jako předmět zkoumání. Takto se ale existence netáže. Jakkoli je to zvláštní a problematické, existence má svou specifičnost. Je komplexní a nejtypičtější otázkou je, proč zrovna ona. Život, jakkoli s existencí nemusí souviset, patřičným způsobem se jí dotýká. A to různě a v různých podobách. Například zaměňovat tázání lidské, s výslovným tázáním je omylem. Abychom mohli zkoumat existenci, nejde to provádět laboratorně. V tomto případě se k existenci musí přistoupit jako k problému ontologicko-etickému. Nelze separovat podstatu a výměr od chování a způsobů jednání a zacházení s ní. Aby existence byla „pravá“, s puncem ryzí poctivosti a oddanosti k práci a dílu samému, kterému se snažíme poklonit, musí být duch doveden k činu, aktu konání. Jinak se rovina teoretických úvah rozplyne jako mlha na blankytném nebi. Přesto ovšem nesmí praxe a etický přístup k nejlidštější otázce, otázce existence, být doformován stigmatem a prožitkem, či pocitem žité existence. Musí být jasně uvedeno, co je teorie, kam až sahá, a proč je takto definovaná a druhou stránkou existence je samotný přístup k ní. Musí být prožita, bez jakýchkoli teoretických předpokladů. Snad „jakoby“ bez nich, nezakalena, bez předsudků a toho co by ji mohlo ovlivnit. Čistá ryzost se objevuje pod nánosem, náplavem toho všeho co se u ní uchytilo. Žádat po existenci prožitek čistoty znamená, hluboce teoreticky a spekulativně prověřovat předpoklady, možnosti a důsledky, tedy črtat různé varianty a možnosti. Jako matematický koprocesor vypočítávat všechny možnosti. A že je jich nespočet, ale vědět o nich. Mít je teoreticky osvojené a být na ně připraven. Co když nás problém kterékoli problémovosti může potkat, a budeme to mi, kdo se s ním budeme nuceni vyrovnat? Povídat a vyprávět o životě by bylo příliš snadné, nebýt to prodchnuto vlastním zápalem a soubojem o život sám. Nejhorší zločin vůči existenci, kterého se člověk dopustí, je že se snaží vystačit si se svou nicotností bytí a neužívání toho všeho, co mu do té doby stačilo. Ať ve formě axiomat a pouček, nebo ve formě prožitků, pocitů a nálad. Všechno by mělo být znovu přezkoumáno a dorovnáno, či spíš vyrovnáno znovu a opět. Vše je v bytostném pohybu, vnitřním souboji zdánlivých protikladných sil a jako tvůrčí sílu je ji třeba držet kritikou co možná nejméně popuštěnou oddávání se těžení z vlastní minulosti. Protože ten, kdo vytěžuje možnost z minulosti a především nekriticky ze své vlastní, kterou se obává podrobit kritice, zda-li by nebyla neupotřebitelná, ten se oddává spárům zatracení a ještě větší nicoty, než je nicota sama o sobě nicovatá. Být zahleděn ve srovnáních s minulostí, v čerpání svých motivů je konečně absurdní a pomýlené. To co se nestalo, nestalo se. Nicméně je třeba zjišťovat to, co se stalo a jako takové to podrobit vždy nové revizi a náhledu a posouzení. Nikoliv to brát jako argument zkušenosti proto, protože se to stalo a nota bene mě, tomu kdo by si sám měl rozumět nejlépe. Z této zkušenosti se světem by mohl vyjít jen naivní snílek, předpokládající že si se světem může vystačit ze sebe sám. Svět, obsahově velmi přetížený a s bohatou náplní, může být inspirací, ale odvolávat se pouze na něj by bylo holou šíleností, neboť. Jakkoli se to ukazuje potřebné a důležité, člověk ve vhledu do světa má dva zdroje poznání. Jednak rozum, který ho může v záležitosti existence může opustit a druhak smysly. Rovněž i smysly mají atribut konečně platných a prchavých pravd. Co jsme viděli bílé včera, se působením několika destruktivních jevů, narušující barevnou paletu mohlo změnit do jiné barvy. A proto to, co se jeví jako stálé je už uzavřené. Stálost, příznak úpadku a neměnnosti, je problémem celého světa. Svět ve většině svých zkoumání zkoumá převážnou část svých objektů jako něco stálého. A přesto v nich působí zvláštní druh sil, které porušují celou uspořádanost. Je li existence člověka něčím, je vnitřním pohybem duše. Existovat neznamená z pochopitelných důvodů uzavřít se do vakua a hledět na sebe jako na exponát. Nýbrž existovat znamená být v pohybu, v proměně, metamorfózách které se dotýkají nás samých, toho jak duše putuje po stezce jejího hlubšího pohybu, zvaný existence. Názor, motiv jednání, prožitek, zkušenost, vše se může změnit. Běda tomu, kdož vyřkne poslední výrok na něčí adresu. Patří do zatracení své absolutní nabubřelosti a pýchy, toho co jeho samotného tlačí jako osina v zadku. Proto každý soud musí být revidovatelný, v souvislosti s otázkou pohybu a existencí. Vytvářet soudy bez možnosti revize je jako zasazovat nové a nové rány do živého a nezaceleného. Do rány která se nezhojila. Avšak ne do rány cizí, ale do rány naší, vlastní, a možná nejvlastnější, do rány naší zkušenosti s rozumem, se světem, se vším okolo nás. To si lidé zřejmě neuvědomují. A proto se nemálo lidí nedokáže vyrovnat se svou existencí, o sobě. Vyřknou hodnotový soud nad sami sebou, nad svými nejbližšími, rodinou, přáteli, známými, nad politickou situací, nad problémy sociálního charakteru, atd. Nestydí se provozovat takovou prostopášnost, neboť si neuvědomují, že nejvíce zla v tomto smyslu páchají sami na sobě. Vlastně pardon, nejvíce zla na nich páchá zakazující rozum ruku v ruce s otázkou existence, žádající pohyb. Existence si žádá revizi. Pohyb je v této otázce nutný. Je jim to svěřeno jako přirozenost. Atomy se pohybují, srdce pulzuje v rytmu, tak i názory aby byly přirozené, stejně jako existence musí být připuštěny revizi. To, že jsme „skoncovali“ s někým, něčím, nějakým způsobem je jenom odklon od řešení nás samotných. Každý je v tomto existenciálním pohybu sám sobě lékařem, terapeutem a pečovatelem o úděl existence, o přirozenost se kterou se člověk odhodlal vstoupit na jeviště zvané svět. Otázka po autoterapii se v této souvislosti musí ukázat. Neboť člověk svým působením ve světě se nějak ukazuje, nějak vůči objektivnímu okolí vystupuje, a proto je otázka a úkol jeho samotného v řešení svého přístupu vůči světu, lidem, přírodě, no zkrátka všemu. Problém je tam, kde se motiv péče o svou duši, v zájmu zachování celku a všech ukazuje jako přecitlivělost a přílišná sebekritičnost a upletený bič nad sám sebou. Zdravé je se posoudit, zhodnotit, nastavit si kritické zrcadlo a vymalovat si svou duši motivem, který je zřejmý. Nicméně nesmí to přerůst v sousled otázek, melancholických trudů a nespokojenosti sám se sebou. I přesto otázkou zůstává, zač si má člověk sebe vážit. Snad za tíži existence, nebo nedokonalost, to že má ještě mnoho práce a úkolů ve světě? Není snad motivu, či pohnutky k tomu být k sobě jemnější, neboť. Vyrovnávat se s existencí, znamená přemáhat sám sebe, neboť největší vítězství není nad protivníkem, ale nad sám sebou. Být si tvůrcem a držitelem pravidel a podmínek. Souboje se zřejmě nevedly o mocenský boj, a krutost (to jsou motivy zvrhlé a s jistou měrou poníženosti, sadismu a rozkoše). Většina soubojů, válek a půtek nebyla, není a dle mého nebude kvůli ropě, plynu, komoditám trhu, i když. Spíše se bude jednat o vnitřní ohnivost, souboj protikladů a utěšení své otázky existence. Toho proč. A proč já. Řekněme že tomu tak může být, a nebo nemusí, o to konečně nejde. Nemělo by jít a zřejmě nepůjde o to položit soupeře na záda, dokázat mu jeho slabost, ale o to dokázat slabost sám sobě. Nepovedou se války kvůli otázce ropy, ale toho, že stát nebude vědět a bude vnitřně slabý. Proto než oponování a útok bude lepší, když ve světě zavládne mír a sousedská pomoc, než zbytečné handrkování. Existence není o přemožení nepřítele, ale o přemožení sám sebe, toho jak na svět hledím a toho jak jej mohu svým přičiněním, pohybem duše, proměnit. Nejde tady o dokazování si moci, zjednáním si potřebných nástrojů, zbraní atd. ale o dokázání bezmoci. Ovšem jistě ne bezmoci řekněme zahrnující beznaděj a úzkost, ale bezmoci řekněme spíše s potřebou porady, toho že můžeme být ve světě pospolu a díky čemuž můžeme „malými“ a „nenásilnými“ kroky pozměnit sousled a průběh světa, příroda, ba i člověka. V posledku znamená vyrovnání se s existencí vyrovnání se sám se sebou.
By A.N.D.Y. for all living (existing) peoples.