Oči

Když otevřu oči, vidím tě, jak se procházíš po louce. Tělo máš zahalené bílou látkou, ve tvých zlatých vlasech se třpytí spony, na ruce náramek označující královnu a úsměv bohyně. Při pohledu na tebe se mne zmocňuje nepopsatelný pocit. Jsem ti tak blízko a přesto tak daleko. Tvé něžné dlaně si pohrávají s vrcholky trav, které se ohýbají po větru. Ty jen ladně proplouváš mezi stvoly, aniž bys rušila harmonii. Naopak ji naplňuješ a prozařuješ. Vychází z tebe ohromná síla, která láme skály a vysává řeky. Samotné slunce je pouhý trpaslík oproti tobě. Ladně našlapuješ chodidly po vlhké trávě, díváš se na mne a směješ se. V té chvíli jsem Bohem. Bohem, který vychází z tebe.
Když zavřu oči, vidím tě u sebe. Cítím tvůj dech, cítím tvé srdce, cítím každý tvůj pohyb, cítím tvoji lásku, kterou si namlouvám, cítí tebe a tvou krásu. Objímáš mne a líbáš mne a já jsem opětovně prázdný jako čistý a nepopsaný list papíru. Prázdný jako prázdnota sama. Prázdný a přeci plný. Plný tebe. Víly a bohyně, která se jak pírko ladně pohybuje, což mě uvádí do rozpaků. Je mi moc líto, že nemůžu do celého světa vykřiknout co cítím. Je to ale zároveň dobře. Kdyby se tak stalo, svět by skončil. Všechno by se zastavilo a směřovalo by to jen a jen k tobě. Byla by jsi středem vesmíru a já bych ti byl nejblíže. Na věky nejblíže.
Ještě ale nevím, co se stane, když si oči vypíchnu.