Zpověď Lociky drahé...

Otevírám oči…chci pryč ze své kůže, pryč ze své mysli. Potřebuji nutně další reinkarnaci, zbavit se smíšených pocitů a emocí, které tak nesnáším…možná bych je mohla utopit v demerolu nebo nafouknout helliem a poslat je dál po větru...hlavně hodně daleko. Ovšem jak to provést, aby po nich nezbyly stopy, ozvěny a hlasy?…Nezbývá mi nic jiného než dále poslouchat brnkání svých napnutých žil a doufat, že se jejich ozvěny nevrátí zpět…Nevím, zda by bylo jednodušší zajít na hrob člověku mě zdánlivě velice blízkém, přestože jeho pozice v mém nitru byla již před několika lety silně oslabena. Třeba mu jednou odpustím…třeba taky ne…Utírám ručníkem zamlžené zrcadlo, studuji své oči. Možná v nich najdu nějaké nové informace, odpovědi, podstatné skutečnosti…nenacházím ovšem nic…jen prázdnotu nekonečné hloubky. Mozaiky v duhovkách se stáčejí do kruhu a radostně tančí opojeny věčně trvajícím blahem nebo se také docela možně přemírou ostrého osvětlení koupelny svíjejí v bolestivé křeči…V konečcích prstů cítím mravenčení…sahám po zubní pastě…všechno kolem vidím rozmazaně až na jeden bod…