Symbiosis

Kráčíme spolu po pustém poli. Oba dva. Já a mé tělo. Nebe je napnuté jako struny na houslích němého, jenž pokaždé postává v průchodu mezi dvěma domy…mezi Dnem a Nocí…

Nyní již chápu jeho úmluvu s hlasy, jež pronikají do lidské mysli a vytvářejí zde malé, okem nezachytitelné nádory, které jako silonová vlákna obtáčejí a zaškrcují každičký mozkový závit, jenž by mohl zradit svou naivní průhledností mladé dívky prodávající na rohu ulice své tělo. Němý moc dobře ví, že má ústa prorostlá mechem a kdyby promluvil, z úst by se mu vylilo tisíce řek…zavazuje se tedy k mlčení, aby nikdo další neutonul…

Vláčím své tělo vedle sebe, držím jej za ruku a do ucha mu neustále šeptám jednu podstatnou věc…že k absolutnímu zmizení z podvědomí ostatních lidí je potřeba naše dokonalé splynutí v symbióze…