Nikoho nezajímáš

Hádáte se...zase. Chceš pryč, ale to nejde. Je to tvá rodina. Zase brečíš na posteli. Proč tě nikdo nechápe? Nikoho nezajímáš. Máma se do Tebe poslední dobou jenom naváží, otec se na Tebe za den nepodívá. Sestra, ach ta, ta má jiné starosti. Máš nápad. Co takhle koupit matce prstýnek, promluvit si s ní, aby viděla, že už nejsi to malé dítě, jako ona s oblibou říkává ,,tělo.''...
Prstýnek máš, teď jenom jít za ní. Jdeš. Odmítá Tě. Křik, plesk, ticho..utíkáš pryč. Potřebuješ pryč z toho prokletého domu. Pryč ze svého těla. Připadáš si sklíčen, tvá důvěra upadá a srdce chřadne. Posadíš se do trávy a přemýšlíš. Čekáš jen na jiskru v dálce, co se ale neblíží. Vyhrožují. Vyhrožují Ti tím, že ztratíš své přátele..svou jedinou oporu. Oni Tě od nich odloučí. Nikam nepojedeš, nesmíš ven. Tvé prázdniny ztrácí smysl.
Máš své sny a tajná přání, která se však takto nikdy nesplní. A jinak to nejde? Nejde..jiná cesta k tvým touhám není! Toužíš po lásce a porozumění, ale člověk, který Ti rozumí bydlí na druhé straně města..daleko od Tebe. V dálce za Penny marketem. Spát u tohoto člověka jak vidno nemůžeš, máš takové rodiče, s kterýma domluva není. To Tě mrzí, ale nic s tím nenaděláš, jsou takovými, jakými jsou. Mají Tě za malé tělo. Když ses snažil být ku obrazu jejich, nešlo to...nebyl jsi to prostě ty. Je smutné, když nemáš oporu v rodině, ale pouze a jen u přátel. Nechápou tvoji duši. Vysmáli se Ti, že umíš věci procítěně vnímat a myslet aspoň trošku jako poeticky a filosoficky naladěný člověk. Ale už je pozdě něco napravovat. Tvé srdce se uzavřelo. Vytvořilo si krunýř vůči jejich posměškům. Teď máš v srdci posledních pár lidí. Bolí to. Strašně to bolí. Bolí to víc než cokoliv jiného...
Kdesi v trávě se leskne stříbrný prstýnek.