Zapomenout

Jsou chvíle, které si chceme uchovat v paměti na věky, chvíle, nichž si pamatujeme každý detail, které si neustále osvěžujeme a připomínáme a pak jsou i ty druhé okamžiky. U nich by bylo lepší, kdyby se vůbec nestaly, snažíme se je z paměti vymazat tak rychle, jak jen je to možné. A pak jsou ty, které si chceme pamatovat, ale přitom nás to vzpomínání hrozně bolí, zraňuje a zapomenout na ně zároveň prostě nejde.
Zapomenout. Přemýšleli jste někdy o tom, jak moc je to těžké, jak dlouho to trvá a jestli je vůbec člověk schopen zapomínat? Ne, lidi nezapomínají, odsouvají vzpomínky někam hluboko, ale pořád tam jsou, a sem tam (když už se zdá, že jej vyhráno) se najednou bez varování vynoří. Odpouštíme, umíme přebíjet vzpomínky současností, popřípadě budoucností, něčím momentálně hmatatelnějším, ale zůstávají tam…tam vzadu a čekají na svůj okamžik..na tu chvíli, kdy nebude čím vzpomínky přebíjet a minulost bude to jediné hmatatelné, to jediné opravdové. A tak se zase jednou objeví a my začneme přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby… a že možná tenkrát nebylo tak špatně, jak se zdálo, že bylo vlastně hrozně dobře, možná úplně nejlíp, každopádně líp než teď, a že nám to tak nějak i chybí. Alespoň ve vzpomínkách se snažíme vrátit čas. Vzpomínáme. Fantazie najednou pracuje na plné obrátky, až se už pomalu vidíme v realitě "kdyby" a zjišťujeme, že ta budoucnost (respektive současnost) mohla být docela pěkná, malujeme si to růžově, pěkně do detailů. Najednou vidíme tu obrovskou chybu, kterou jsme kdysi udělali. Jenže pak se (možná naštěstí) probereme, protože realita "kdyby" je naprosto nereálná, ta doba už je pryč. Vrátit ji neumíme, a k tomu, abychom udělali ten zásadní krok a zkusili to vrátit, nemáme dost odvahy. Ono ale stejně není jisté, že by ten krok k něčemu byl. Na druhou stranu bychom se vážně asi neměli vracet. Minulostí žít nejde! Je tu současnost, sice ne zrovna ideální, ale je teď, což se o minulosti říct samozřejmě nedá.
Po další chvíli přemýšlení "co teď" a "co kdyby" opět odsouváme vzpomínky tam dozadu a přikazujeme si zapomenout (po kolikáté už?), jako bychom nevěděli, že je to nemožné, že se stejně zase jednou vynoří a na nějakou dobu nám nedají spát. Neustále totiž myslíme na to, co bychom rádi zapomněli.

"Nechceme vzpomínat, ale neumíme zapomenout."