Smrt v souladu se zákonem

Nedávno jsem znovu shlédl snímek natočený podle knižní předlohy mého oblíbeného autora Stephena Kinga „Zelená míle“ a ten mě přivedl k zamyšlení nad otázkou „Smrti v souladu se zákonem“.
Je to zvláštní. Žijeme a užíváme si, ale neuvědomujeme si následky svých činů. Nechci se považovat za nějakého psychologa či ochránce přírody, na to jsem příliš mladý, i přesto se však domnívám, že některé věci vnímám jinak než ostatní.
S podivem sleduji svou změnu, řekl bych k lepšímu. Ještě před nějakou dobou jsem k otázce trestu smrti a pomsty zaujímal neutrální nebo spíše pozitivní postoj, avšak tento postoj je špatný. Na tyto problémy se nelze dívat nezúčastněně. Vždyť jde o lidské životy a ty jako takové se nás přeci týkají.
Ve zmiňovaném filmu „Zelená míle“ zazněla věta: „Smrt v souladu se zákonem,“ a tak se sám sebe ptám, jaká smrt je v souladu se zákonem? Nehodlám dnešní dobu porovnávat s epochou socialismu, neboť jsem ji nezažil, ale obávám se, že spějeme ke stejnému období. Jak jsem na to přišel? Jedná se o neúčast. O osud psaný státem, chcete- li mocnými korporacemi. Možná máte jiný náhled na svět, ostatně ten máme každý rozdílný, ovšem dovolte mi, abych se s vámi částečně podělil o své myšlenky a obavy.
Pokud budete bádat v mých školních záznamech a slohových pracích, zjistíte, že jsem byl zastáncem trestu smrti. Co se tedy změnilo? To nevím. Snad já, snad mé uvažování. Jisté však je, že trest smrti je dosti otřepané téma a je těžké o něm hovořit. Také já jsem rozpolcen a nevím, zda jsem pro či proti.
U nás již trest smrti „naštěstí“ neexistuje, ale v jiných zemích ano. Vezměme si Spojené státy. Jistá osoba spáchá trestní čin, například vraždu, přičemž o typu smrti rozhoduje soud. Zmiňovaná osoba může být posazena na elektrické křeslo nebo může být zabita pomocí eutenázie.
Copak si to ten člověk nezaslouží, když někoho zabije? Když spáchá vraždu na dítěti, na novorozeněti? Možná ano. Ne, určitě si to zaslouží. Pokud by zavraždil mé dítě, nejspíš bych ho vlastnoručně zabil.
Podívejme si nyní na tento problém z pohledu křivě obviněného. Má všechno, rodinu, práci… je šťastný. Omylem je v nesprávný čas na nesprávném místě a je soudem odsouzen k trestu smrti za čin, který nespáchal. Náhle nemá nic. Nemá rodinu ani práci. Je už prakticky mrtvý. Zhroutil se mu celý svět. A závěrečný ortel zní: „Smrt v souladu se zákonem.“ Musí pykat za něco, co nespáchal a pravý viník přitom stále běhá po světě.
Žádná smrt není v souladu se zákonem. Dobrý člověk zemře brzy a zlý se dožije vysokého věku. Nespravedlnost přírody zde bude nejspíš stále, ale s nespravedlností vyšších úřadů a vlády je to jinak. A my všichni jsme povinni se podílet na reorganizaci vládních složek. Stále se bráníme tím, že za všechno mohou státní zřízení jako je diktatura typu socialismus nebo nacismus. Jistě, to má také svůj podíl na nespravedlnosti, jenže ta největší chyba ze všech je v lidech. Jen koukáme a říkáme, že by se s tím mělo něco udělat. Ale sami tak nečiníme.
Jenže ten, kdo má možnost něco udělat je povinen to udělat (výňatek z Deklarace nezávislosti). A povinni jsme přeci všichni. Všichni se musíme podílet na lepší sounáležitosti. Jenže lidé se nikdy nezmění, to je náš problém. Já však strasti lidstva nedokáži sledovat nezúčastněně. Chtěl bych s tím něco udělat, musím s tím něco udělat. Možná je to donkichotství, možná jde o prohraný boj, ale je mým přáním, alespoň částečně svět změnit. Nikdy to nebude ideální. Nikdy neuspokojím všechny, ale mohu se o to alespoň pokusit. Pokusit se o nápravu, pokud již není pozdě. Pokusit se změnit zažité Špatně zvyky a zabránit zbytečným krveprolitím způsobených donucením lidí poslouchat. Chtěl bych zabránit tomu, aby se již neopakovali strašlivé věci z minulosti. Aby už nikdy nebyla otevřena pandořina skřínka skrývající v sobě děsivou vše pohlcující chiméru, která s sebou již přinesla dvě světové války.
Nikdy nebude celosvětový mír, ale může být celosvětový soulad. Chtěl bych změnit svět, změnit a nebýt zapomenut. Chtěl bych… zabránit špatnostem a bezpráví nahradit úctou k životu. Protože pokud tak neučiníme, pak se obávám, že toto jsou naše poslední dny a naše děti a vnoučata nebudou mít co jíst a budou bojovat mezi sebou o poslední kousek chleba a území, přesně jako naši předci ve středověku a nakonec se sami zničí.
Proto se musíme pokusit…