KROUŽKY

Tak tu máme zase jaro, a já mám v srdci zmatek jako včelky, které neví, na který květ si sednout dřív. Schoulená v křesle pozoruji otevřeným oknem oblohu. modrá se jako tlačítko na mém psacím stroji, který mi pomáhá sepsat mou touhu po svobodě. Těším se jako dítě, které dostalo k narozeninám koloběžku, až hodím všední den za hlavu a rozběhnu se tou jarní loukou posetou tisíci zlatými hlavičkami pampelišek. V duchu cítím jak mě tráva něžně hladí po kotnících a rozmazluje moje chodidla. Vnímám na blízku tvé "já", které mi vždy podá pomocnou ruku. Jak miluji jaro, které to ve mě vše umocňuje.
Cítím...cítím, že se musím vrátit nohama na zem. Vrátit se do reality, která na mě dýchá svůj chlad ze čtyř bílých stěn. místo křídel volnosti si musím nasadit svírající kroužky všednosti, prý, aby se ze mě už konečně stala holka, která netrajdá po lesích kdo ví s kým, ale stará se o svůj zevnějšek, o svůj domov, o svou budoucnost.
Proč ne, co bych pro vás neudělala, když se o mě tak staráte, ale volnost...volnost tu mi neberte. Tu touhu, s kterou žiji, s kterou ruku v ruce přicházím do světa přátelství, tak tu vám nikdy nedám. Budu pro vás třeba královnou, ale vždy si najdu chvíli, kdy vám uteču.
Vím, drazí rodiče, že mě nikdy úplně nemůžete pochopit, co mě táhne pryč, ani já to nedokážu popsat. Proto už dál nebudu vysvětlovat ty krásné prožitky, tam venku...
Snad jednou nastane ten čas, kdy se pochopíme a přestaneme se trýznit předsudky. Moc se na tu dobu těším...