Nádech

Sedím a hledím ven na zářivé kopce, nádherně čistou oblohu a říkám si: „ Jak mohlo vzniknout něco tak překrásného?“ Stůj, co stůj to nedovedu pochopit. Je zásluhou přírody, že žijeme a můžeme pozorovat životní procesy.
Podívejme se na dýchání. Na ten živý pohyb, při kterém se nám hruď nadme a poté klesne. Jde o automatický pohyb. Nepřemýšlíme nad ním. Necítíme vzduch proudící nám do plic. Přesto je to ten nejkrásnější tanec na světě. Každý národ se ho snaží napodobit, a tak si zakládají své národní tance, Žádný se mu však nevyrovná. V žádném není taková souhra duše a těla jako zde. Tento sehraný pár je neodlučitelný.. A pokud jeden z nich již nemůže tančit, druhý to pochopí a na důkaz úcty též netančí. Přestane bubnování do stěn cév, vše utichne. Dýchání stojí za vším. Je s námi od prvopočátku života. Nerozlišuje společnost, o jeho přízeň se nebojuje. Rozdá kousek sebe každému: květině, srnce, hyeně i člověku. To vše bez ohledu na barvu pleti či národnost. Je spravedlivé, milující, něžné, božské. Ano, to je to správné slovo. Nebyl to oheň, co přinesl Prométheus, byl to vzduch, poněvadž ten dokázal z malé jiskry vytvořit zářivý plamen. Stál na počátku všeho a s ním přišlo ruku v ruce dýchání. Jemu bychom měli být vděční za život, protože bez něj…by nebylo nic. Jen prázdnota. Pějme pro něj proto ódu a važme si ho. Dnem i nocí. Dýchání nás spojuje, je věčné, nehynoucí…