Strážní andělé

Jsem doma a sedím u pracovního stolu. Snažím se učit. Španělštinu, před nedávnem jsem s ní začala. Ale na tom nezáleží. Dělám si pauzu a koukám z okna. Vidím 3 krásné paneláky. Ano, jsou krásné. Jsou totiž barevné. Ten vlevo je růžový, ten naproti a ten napravo jsou na žluto-oranžoví. Jsou to barvy, které, tedy aspoň u mě, vyvolávají dobrou náladu. Před nimi je ještě zeleň, to by mělo umocnit můj pocit dobré nálady. Ale něco tu nehraje… Je to ten déšť, který mi to vše kazí. Člověk si řekne, déšť, jééé, to přece není nic strašného, ale u mě je to asi jiné. Já déšť pociťuji jako pláč. Pro mě pláče nebe, někdo by řekl Bůh, muslimové Alláh, ale jelikož já ani v jednoho nevěřím, tak je to pro mě nebe. Z pohádek vím, že jsou tam andílci, strážci, kteří nás hlídají, aby se nám nic nestalo, abychom nedělali iracionální blbosti. Je to úsměvné, já vím, ale věřím v osud. Vše, co prožíváme máme někde napsáno, je to předurčeno a andělé v nebi jsou tu od toho, aby nás hlídali a vedli tou cestou, kterou máme jít.
A tak děkuji svým strážným andělům, že tu pro mě jsou, vím, že je mám, nejednou mě zachránili, mnohokrát mi poradili, co mám udělat. Ne, neslyším hlasy, to ne, ale jsem vnitřně přesvědčena o jejich blízkosti a lásce, v těžkých chvílích je snad i cítím. Každý takového máme a nezáleží, jakou má podobu, důležité je, že ho vůbec máme!