Ostrovy života

Představte si ostrov. Ostrovy můžou být různé, většina z vás si ale nejspíš představí ostrov velký tak akorát s palmami, krásnou pláží, kolem modré moře. Ano, i to je jeden z ostrovů, vlastně to může být náš první ostrov.
Máme tedy ostrov, s čistým jemným pískem, ničím neporušeným, protože mořské vlny jsou klidné a mírné. Palmy se lehce pohupují ve svěžím větříku a nepatrné šumění jejich listů se prolíná s příjemným šuměním moře. Nádhera co?
Přejdeme tedy k druhému ostrovu. Nepatrně se zmenšil a moře sem přineslo první nánosy špíny, mořské řasy a tráva vpadli na písek, aniž se někoho ptali. I palmy mají první starost, pár jejich listů začíná usychat. A mořská hladina je veselá a šťastná, jen občas se se smutkem uklidní.
Náš třetí ostrov je ještě o trochu menší, než předešlý. Moře se občas vzbouří, jindy se vesele směje, někdy se jen nerozvážně pohupuje. K nánosům řas a trávy se přidala ještě černá hlína a téměř celý břeh je tímto pokryt. A dalších několik listů začíná usychat.
Ano, další ostrov je větší, ovšem ne o moc. Jen o takový malinký kousek a stejně tolik ubylo i špíny z pobřeží. Moře se je stále náladové, ale ne tolik. Ovšem suchých listů na palmách možná trošku přibylo.
Náš pátý ostrov je o kus větší než ty předešlé. Mořské vlny jsou veselé a spokojené, někdy se hladina zvedne, někdy se zastaví úplně. Nánosů z moře opět ubylo a palem je daleko víc, i když suchých listů neubylo.
Tak tenhle další, tedy šestý ostrov je opravdu hodně velký. Přibyly palmy, přibyly i suché listy na nich. Špíny zase ubylo, a když se na ni zadíváme, vidíme, že jí tam už vlastně moc není. Moře je klidné a jen občas se vzbouří a postará se o velké vlnobití.
Páni, sedmý ostrov je jeden z největších, co jsme viděli. Řasy a tráva už jen nepatrně pokrývají část pláže, černá hlína už je pryč. Palem je sice méně, ale jen pár jich má suché listy. A moře je mírné, klidné a jen tichým šplouchnutím si někdy postěžuje.
A je tu osmý a náš poslední ostrov. Je tak velký, že vidíme opravdu jen nepatrný kousíček moře a to jako by se téměř nepohnulo. Palem je tak akorát, suchých listů na nich nepatrně. A mořské pobřeží je čisté, kdybychom chtěli najít nějakou řasu, musíme hodně pečlivě hledat. Pak by se možná nějaká objevila.

Tyhle ostrovy představují duši člověka. Sice jen zhruba a ne dokonale, je to pouze obecná ukázka jejího vývoje.
1. ostrov- miminka
2. ostrov- děti
3. ostrov- puberta
4. ostrov- období vysoké školy
5. ostrov- založení rodiny
6. ostrov- střední věk
7. ostrov- důchod
8. ostrov- pokročilé stáří

Velikost ostrovu ukazuje zázemí a pevné sny, které se splnily. Mám tím na mysli třeba dostat se na vysokou školu, najít dobrou práci, partnera, později zařízení domu, děti.. Čím víc věcí už je skutečností, tím větší je i ostrov. Velikost moře tudíž ukazuje naše sny a přání, kterých bychom jednou chtěli dosáhnout.
Ale moře jako takové představuje naši náladu. K tomu snad ani nemusím dávat příklady, v pubertě jsme začali být náladoví, ve pokročilejším věku jsme se již se spoustou věcí smířili a uklidnili se.
Palmy a jejich suché listy.. suché listy ukazují starosti, v rodině, ve škole, s kamarády, s partnerem.. palmy bez suchým listů poukazovaly naopak na naše radosti.
A nánosy řas, trávy a hlíny z moře? Špatné vlastnosti.. lež, sobectví, pomluvy, zbabělost.. dál asi nemusím pokračovat, každý nějaké špatné vlastnosti má, jednou se objeví a jednou taky zmizí.. některé úplně, některé by se daly ještě najít a oživit.

Možná jste si všimli, že poslední ostrov se podobá prvnímu.
Když se narodí malé dítě, neví nic o světě, neudělalo žádnou špatnost, je nevinné a stačí mu to co má. Nepotřebuje víc, nezajímá se o to.

Starý člověk sice celým životem prošel a odnáší si spoustu zkušeností a poučení, veselých i neveselých zážitků, špatností určitě udělal hodně, takže nevinný není, ale ano, stačí mu to, co má, protože došel k názoru, že víc nepotřebuje.

Platí tedy tahle slova?
„ Z popela jsi vzešel, v popel se obrátíš.“

Když starý člověk umře, duše jde dál. Umře jen tělo, protože není přizpůsobené všemu a nevydrží neomezenou dobu. Je to ale jen přechodná stanice pro duši, která je ukryta v něm. Když tahle skořápka praskne, jádro vypadne a rozletí se hledat nové zázemí. Je to již duše, která prošla vším, jenže je na chvíli nechráněná a vítr z ní většinu odvane. Duše se ale snaží alespoň něco si udržet a udržuje si to, co v ní utkvělo nejvíc. Když pak konečně vstoupí do nového života, je opět čistá a jen pár kousků v ní ukazuje, že si pár vlastností zanechala. Je ovšem nevinná a jinak neporušená, i ona začíná svůj život znovu.
Někdy je vítr ale tak zákeřný, že jí odvane to, co se snaží nejvíc si udržet. Duše se tedy pak zaměří na to co má, aby jí zůstalo alespoň něco, a když se pak v nové skořápce podívá, jaké útržky v ní zbyly, zděsí se, protože spatří třeba bezohlednost či chamtivost. A i když začíná svůj nový život, jsou předpoklady, že její skořápka tyhle vlastnosti najde a vytáhne je na povrch.

A co se stane s tím, co z duše nemilosrdně odvane vítr?
Vezme si to Země.
Ptáte se: „ Země má tedy také duši?“
Vlastně nevím, jak na to mám odpovědět. Dá se říct, že ano, má spíš takový veliký obal, připomíná to obrovský pytel, a do toho si všechny ukradené pocity a vlastnosti ukládá. Ale ten pytel už je odnepaměti děravý a tak se z něj tyhle pocity sypou ven a vrací se zpátky na zem ve formě počasí.
Vysype se například optimismus a pak začne svítit slunce, větřík je mírný a vše je krásné. Ale pak se začnou objevovat mraky, to jak se dostala ven škodlibost a začne pršet. Horší je, když se vysype vztek a začne hřmít a je bouřka. Někdy se taky vysype mrzutost a pak je venku chladno a nepříjemně. Náladovost nám počasí pořád mění, dokud ji nevytlačí lenost a počasí je pak několik dní stejné. V téhle chvíli velmi záleží, co se vysype zároveň s ní. Když je to radost, je to báječné a několik nádherných dní je teplo a jasno.
Ale pokud je to nevraživost či mrzutost, můžeme čekat pár opravdu ošklivých dní.
Nejhorší z těchhle pocitů je nenávist, pomstychtivost, či nahromaděné zlo. Pak přijde tornádo či hurikán, záplavy nebo zemětřesení.

Tyhle pocity jsou na světě odjakživa. Jsou ve vzduchu a jsou i v nás. U někoho méně a u někoho více, to záleží na tom, jak silná byla jeho duše a kolik si toho dokázala udržet po své minulé skořápce.