Smysl zivota

Otázka smyslu života není pro mě nijak jednoduchá, ale jak říká můj táta: „Když se chce, všechno jde“.
Já osobně bych nezačal takovým extrémem, jako je smysl celého života, ale třeba, na co se v týdnu těšíme, nebo co plánujeme v blízké budoucnosti. Já jsem si v týdnu utvořil záchytné body, které mi pomáhají, aby ten týden rychleji utíkal. Neznamená to však, že nějaký jiný den by se nemohl stát neobyčejným. Někdy vás dokáže nadchnout i činnost, kterou jindy děláte přímo mechanicky. Třeba i čištění zubů, čistíte a čistíte, až najednou cítíte vůni mentolu, která vás přímo nutí udělat ještě pár krouživých pohybů přes zubní sklovinu. Řekl bych, že každý den se je na co těšit a snažím se, abych, když večer jdu spát, si mohl říct: „Jo dneska to bylo fajn.“. Podle mě nejde žít budoucností, ani minulostí, samozřejmě můžeme mít v životě nějaké cíle, kterých bychom chtěli dosáhnout, ale přeci nebudeme jen přežívat celé dny, týdny, nebo dokonce roky do té doby, než přijde příležitost k jejich vyplnění. Dříve jsem si stále říkal, že až budu velký, tak se chci mít hlavně dobře, jenže pochopil jsem, že dobře se mám vlastně stále, tak proč myslet na to jestli to bude takové i za 10 let. Možná je můj další cíl spjatý s tím, že jsem mladší bratr poměrně úspěšného Jakuba, který mi občas připadá, jako ideál, který si moji rodiče vysnili. Toužím tedy, aby na mne taky byli rodiče pyšný, aby se nestyděli za svého syna a hlavně, aby si neřekli, že radši měli použít antikoncepci. Určitě to také souvisí s mými zájmy, baví mě sport a vím, že nemá smysl přijít do školy, odsedět 6 hodin a jít domů.
Tento můj sen se mi i splnil, navzdory tomu, že jsem nikdy nebyl nadaným karatistou, mě v červenci roku 2006 přijali do národní reprezentace a hned 4 měsíce na to mě čekalo Mistrovství Světa WSKA, byl jsem šťastný, ale největší radost mě čekala až na samotných závodech. Vzdálen od rodiny, užívající si závodní atmosféru, mi jednoho dne přišla sms zpráva od mého táty. Nebyli v ní obvyklé fráze, jako: „ Dávej na sebe pozor, koukej pořádně jíst…“. Stála v ní jen jedna věta: „ Je jedno jestli se umístíš nebo ne, jsme pyšní, že tam jsi.“. Vím, možná vám to může připadat dětinské, nebo že jsem přehnaně citlivý, ale dodnes tu zprávu mám uloženou, a když je mi smutno, podívám se na ní a říkám si, že jsem už ve svém životě něco málo dokázal, protože to nejcennější co mám, jsou moji rodiče, kteří mi dali život, vychovali mě, a když mi bylo špatně, byli to oni, kdo při mně stál.
Abych se dostal k samotnému smyslu života, podle mne smysl života není jeden, stejně tak, jako každý živočich má smysly v podobě čichu, hmatu, zraku, chuti, stejně tak má každý člověk smysly svého žití, někdo více někdo méně. Dva základní druhy jsou podle mého názoru smysly osobní a kolektivní. Osobní smysl života, je takový, který uspokojuje jen naší touhu, například po poznání, nebo po vykonání velkých činu a ty kolektivní? Co takhle pomoc lidem? Neměli snad některé světice a světci za svůj jediný smysl života pomáhat druhým? Podle mě každý rád pomůže, a když pak slyší slova díku, má takový krásný pocit, že není na světě zbytečně.