Malovat...

Maluju, rád maluju. Vždycky jsem maloval. Když mi bylo smutno, když jsem se nudil, když jsem se smál. Maloval jsem, i když jsem bojoval. Když jsem se ráno probudil. Před spaním. Téměř vždy.
Miluju kreslení i malování. Ze začátku jsem myslel, že mi to moc nejde, postupně mi ale všichni říkali, že umím úžasně kreslit. Těšilo mě to. Postupně jsem si začal víc věřit. Věřit ve svou ruku, jež držela štětec a malovala. Konečně jsem si byl jistý tím, co dělám. Že jsem opravdu v něčem dobrý.
Jenže teď, teď už nemám proč malovat. Jediná radost, jež byla v mém životě, už mi přijde k ničemu. Já… já neumím malovat, tak proč bych se měl snažit. Celou dobu mě jen obelhávali. Jednou mi řekli pravdu. Nevím proč, ale hrozně mě to mrzelo. Já jsem žil v obrazu. Neustále jsem zachycoval okolí na papír, dodával šedému světu barvu. Tvořil jsem si svůj vlastní svět pomocí svitků a štětců.
Ne, teď už nemaluji, nemám proč. Neumím to, tak proč se o to snažit? Aby se mi každý vysmál? Aby si na mě ukazovali? Ne, já už nemám proč malovat. Už nemám pro co žít. Jediný můj kamarád byl štětec a barva. Jenže ten déšť smutku smysl veškeré odstíny z mého světa. Teď zůstal jen ponurou schránkou, ve které žiju.
Jaký to má tedy smysl? Proč mi všichni lhali? A proč mi tedy pořád lžou, když vím, že to není pravda?