Není tu a já si s ním chci povídat

Miluji každý okamžik s ním, miluji všechny ty chvíle, kterých si vážím jen já sama a které jsou pro něj samozřejmostí. Ne, nebylo tomu tak vždy. On tehdy zůstával a já pořád někam utíkala, hnána svými sny. Jenže proč člověk zjišťuje, co je tak moc důležité, až když se mu ten druhý vzdaluje? Možná jen proto, že se pozvolna rodíme, musíme zesílit a překážky nás uvědomují o tom, kterou z hor smíme v budoucnu pokořit. Jenže na světě nejsou jenom hory, jsou to také lidi, kteří nám dávají smysl.
Moc bych chtěla všechno vrátit zpět, vzít zpět slova, která měla ublížit někomu jinému, ale nakonec bolí mě samotnou. Chtěla bych víc objímat a méně starat o sebe. Více dávat, aby ten druhý byl opravdu šťastný, ale jen do té míry, aby se tak nekonalo na úkor mne samotné.
Vím, že by mi rád ukázal věci, které jsem v životě nemohla mít, okamžiky, které jsem v životě nemohla prožít. Jsem za to vděčná. Ale nemám co na oplátku dát, protože nechce nic z mého světa. Připadne mu malinký, věci jsou obyčejné a okamžiky prchavé. Proč, když se mu pokaždé otevírám, on se mi vzdaluje?
Může přede mnou utéct, ale nikdy se neschová úplně, protože já si jej nosím v sobě. Vyplnil místo toho nejdražšího člověka na světě. Pečlivě jsem si jej střežila, ale jemu stačilo pouze přijít a v tu chvíli, bych mu darovala vše.
Je smutné, že člověk poznává, že doopravdy miluje teprve tehdy, když jej ten druhý nepotřebuje. Můžeme milovat skály, lesy, hory, sníh, ale rozesměje nás to všechno? Jen tak koupí milovanou knížku a někde v davu vyhledá naši dlaň?
Život je moc křehký a my den za dnem sílíme a rosteme. Objevujeme nové a nepoznané a neustále se učíme. Tak prosím, Bože, jestli jsi, ať najde zase cestu ke mně….