O Slunci, které hřeje víc než čekáme...

Slunce hřeje. Je léto, a mě přijde docela normální, že Slunce své paprsky opírá o zdivo domů, snaží se proniknout do nejniternějších útrob každého místa. Vždyť je léto. Léto bez Slunce je nejhorší představou. Ale i přesto myslitelnou.

Někdy ale člověk je s to uznat, a to téměř se bez toho neobejde, že i léto bez Slunce může být. Vždyť nebýt Slunce, nebylo by léta ani jiného období. A proto nebylo by-li jiného období, bylo by možné říci, že život, se svými nečekanými a nejpronikavějšími a nejintenzivnějšími danostmi není myslitelný. Ale Slunce hřeje, je léto. Život, tvář a myšlení jsou dány zvláštní charakteristikou. Mám rád léto, Slunce, jasnost, fakticitu, evidenci. Tam, kam neproniká světlo a paprsky deroucí se k nejniternějším místům, ty osobně považuji za místa bez života. Tváří se jakoby živé, ale Slunce jimi nikdy neprošlo, nezanechalo v nich svůj otisk přítomnosti.

Tvář lidská je podobná jako tvář období v roce. Pokaždé jiná, v zásadě ale vycházející z určitých předpokládaných cyklů. My však každý čekáme na tu svou, povětšinou obrácenou k nám jinak, než čekáme.

Co ale každé léto má stejné je, že je létem. Má svá specifika. Své danosti. Své tváře, podoby, polohy, své specifika, jemné nuance, odchylky, zcela jedinečná, avšak vždy nějak zařazená pod vyšší celky, pod které spadá. A i život je očekáváním, které může být stejné, jako to předešlé. Přesto však se vždy ukazuje z té druhé nezjevné stránky. Z profilu mystické zahalenosti, magické tajnosti, toho, kdy identita Slunce, světla není stoprocentně odhalena, byvše zahalena do pláště dvojakosti. Té zjevné, dané, faktické, evidentní a té jiné, zahalené, tajemné.

Druhou tváří všeho přesto však nemusí být opak, nebo reakce, jak se leckdo domnívá. Silný klad strhává silný zápor, slabý přitahuje slabý. Opak je cosi jiného