Psací stroj

U mě v pokoji mám takovou malou „výstavku“. Je to docela normální výzdoba pokoje podobná mnoha jiným výzdobám v mnoha jiných pokojích: Plyšák, solná lampa, svíce a veprostřed malých, zkrášlujících, předmětů stojí velký psací stroj. Je opravdu starý, a taky rozbitý. Než jsme se sem přestěhovali, dlouhou dobu ležel v jedné opuštěné místnosti na okně. Nedělal tam nic, jen tiše odpočíval a sledoval, jak se střídá léto se zimou a jaro s podzimem. Nikdo nevěděl odkud se tu vzal, ani koho byl. Starý a zaprášený, dávno netiskl. Dokonce i některé ty čudlíky s písmenky nešly zmáčknout. Zdál se mi taky pěkně těžký. Funěla jsem, když jsem ho přenášela s tím, že teď bude zas stát někde jinde. No a od té doby ho mám v pokoji a jeho černá staromódní barva kontrastuje nejen s mým bílým nábytkem, ale i s mým počítačem. Na ten jsem zvyklá už několik let. Zúčastnil se každé mé seminární práce, psala jsem si na něm maturitní otázky, hrála hry, když jsem byla nemocná nebo třeba jenom psala nějakou povídku či básničku. Samolepky, co jsem na něj nalepila, jsou dávno odřené, protože se všude stěhoval se mnou. Každý den si na něm pouštím hudbu a vypínám ho většinou teprve tehdy, když se jdu spát… To pak utichne jeho větřáček a sdílí ticho noci spolu se psacím strojem a se mnou. Jednou, a na to nikdy nezapomenu, jsem je v tom tichu uslyšela si povídat. Asi si myslely, že spím, a tak si šeptaly docela nahlas. Tak nahlas, že jsem mohla rozpoznat každé slovo:

„Ty se máš.“ bědoval psací stroj „Tak moc bych chtěl být tebou.“
„Proč?“ ptal se počítač a zívnul si po namáhavém dni „Podívej, jak jsem unavený. Jsem rád, že si mohu aspoň v noci odpočinout. Nevíš, co je to za práci být počítačem..“
„Ty si stěžuj. Nevíš, co je to za utrpení, být psacím strojem.“
Počítač jen zamručel, jako by vůbec nevěděl, o čem to ten psací stroj mluví. Ten se ale nenechal odbýt a bolestně zavzdychal: „Už přes patnáct let jen stojím a čekám, kdy se na mě alespoň někdo podívá. Srdce mi poskočilo, když si mě vzala tady Lucka. Omyla mě, odnesla a já byl radostí bez sebe. Myslel jsem si, že mě postaví na stůl, začne na mě psát (Od toho se totiž psací stroje vyrábí, aby se na nich psalo) a opět pocítím chuť papíru a napiji se inkoustu. Jako za starých časů, kdy si mě ještě každý vážil a já mohl dělat s velkou hrdostí svojí práci. Byl jsem opravdovým pomocníkem. Lidské ruce se mě dotýkaly a mé tlačítka pocítily každý den teplou kůži hbitých prstů. Jenže počítači. Brzy jsem zjistil, že je to všechno ubohá iluze. Tyhle časy se mi nikdy nevrátí. Nikdy už nepocítím ten pocit, že mám ve svém životě cíl, protože už na mě nikdo nenapíše ani čárku.“ A opět bolestně vzdychl.
Počítač vůbec nevěděl, co mu má říct. Zkusil planou útěchu: „Nikdy nevíš, psací stoji. Třeba si k tobě jednou sedne a báseň, kterou obyčejně píše na mé klávesnici, se zrodí na tvých razítkách.“
„Děláš si ze mě srandu?“ zarazil se psací stroj. „Jak by mohla? Jsem rozbitý! Mé razítka už dávno netisknou. Je nemožné na mně psát báseň, když nefunguji, tak jak bych měl (a chtěl). Nemůže na mě napsat z, ani t, m, j k, b už taky ne. Jak by na mně mohla napsat ušlechtilou báseň, s tak omezenými možnostmi? Komu by se chtělo vymýšlet takovou báseň (bez z, t, j k a b) A pak ji psát na starém zrezlém stroji?“
Počítač nevěděl, co mu má odpovědět. Nechtěl ho ranit, ale v duchu věděl, že si radši sednu k němu a budu psát normální báseň na klávesnici, než abych vymýšlela báseň bez z, t, m, j, k a taky b. Taky věděl, že hodně píšu i povídky a referáty do školy. A ani povídka ani referát se bez z, t, j, k a b prostě nedá napsat. Co měl ale povědět ubohému stoji? Dobře tušil, že už si na něm nikdo nic nenapíše, ale jak to říci? Stroj nečekal na odpověď. Dávno si ve své samotě na okně zvykl, že ho nikdo neposlouchá a taky mu nikdo neodpovídá.
„Jak by mohla vůbec chtít psát na mě, když má tak vynikající počítač? Jsi rychlejší, výkonnější, nepotřebuješ nákladnou údržbu. Může na tobě mazat a zase psát, aniž by musela přepisovat celou stránku. Nespotřebuješ tolik papíru. Nikoho nezamažeš. A navíc může na tobě dělat při svém psaní i jiné věci. Nemůžu se ti rovnat…vždyť jsem jen starý psací stroj.“
Pak nastalo ticho. Ani počítač, ani stroj nepromluvily. Napínala jsem uši, jak tenhle rozhovor skončí, ale zdálo se, že každý bloumá ve své mysli (v kovové a čipové) a nad něčím bádá. Nevím, jak dlouho to bylo. Ale nakonec opět promluvil stroj. Tón jeho kovového hlasu zněl statečně, ale zároveň zoufale. Plný bolesti, samoty a pocitu, že za nic nestojí. I stěny v mém pokoji jako by vnímaly, jaký má stroj těžký osud. Vyrobily ho, aby byl užitečný a on stál už celé roky bez práce, a i když se setkal se mnou, jeho osud se nezměnil. Už nikdy nebude nástrojem ke psaní…nikdy. Přece měl být! To byla bolestná krutá pravda, kterou si starý pomocník uvědomoval, „Počítači. Nezlob se.“ Ronil rezavé a špinavé slzy: „Jen pochop. Chtěl jsem jen, aby se mě zas dotýkaly Lucky ruce jako tebe. Jsi užitečný. Mě se dotkne jen, když chce utřít prach. Dívá se na mne, ale nežije se mnou. To na tobě tvoří svá díla a vdechuje do tebe svou duši. Máš jí pořád u sebe, pracuješ s ní, sloužíš jí. Jako kdysi já. Připadám si jak žebrák a přivandrovalec, braný na milost. Proto jsem řekl: Chci být počítačem. Nechci být starý a nepotřebný…“

A když tohle dořekl, stala se zvláštní věc. Ten nový, užitečný počítač se rozplakal taky: „Psací stroji jak já bych chtěl být tebou! Postavila tě mezi věci, které pro ní mají hodnotu. (Že ano maturitní skleničko? Že ano koníčku, ty její oblíbená hračko z dětství). Mě se sice dotýká často, ale protože na mne pracuje. Zatímco tebe se dotýká s láskou. Není snad důkazem lásky, že si tě vzala do pokoje, i když nesloužíš? A pokaždé, když z tebe utírá prach nebo se na tebe zadívá, vidím, že cítí stojí starou krásnou duši. Zasní se, jsi pro ní výjimečný, i když už nefunguješ, protože se dívá na tebe. Ne na to, co pro ní děláš. Copak nemají větší hodnotu věci, které milujeme, než ty, co pro nás pracují? Probouzíš v ní svými starými knoflíky cit, který má větší cenu než moje práce. Do mě skládá své myšlenky, ale o tobě přemýšlí. Šťastný psací stroji. Nepíše na tobě, ale prokazuješ větší službu než já, a to tím, že jsi. Neboj! Ona ví, že si byl zrozen z lidského potu a neseš na sobě stopy utrpení a času. Okouzlil si jí. Nedokážu to popsat, ale nejsi jen jeden z mnoha počítačů. Jsi psací stroj a žádný počítač nikdy nemůže mít tak ušlechtilou duši vonící po inkoustu jako máš ty…