Nemít

Cítit. Cítit chlad. Cítiš chlad. Klepeš se zimou, zimou, ty lidský červe. Tápeš kolem sebe. Hledáš záchytný bod. Žádný tu není. Ten chlad ti svírá plíce, málem již nejsi schopen se nadechnout. Ach Bože! Modlíš se k němu bez špetky víry. Hříšníku.

Ztracený. To jsi přesně ty. Tak ztracený.

"Mám strach.." křičíš. "Strach.." šeptáš a propadáš se do mlhy.

Zoufalství. Vkrádá se ti do hlavy. Vkrádá..Vlastně nejde po špičkách,nezeptá se, ale bezcitně tě uvrhne do děsivé nemožnosti cokoli dělat.

Rozžhavené uhlíky by ti tolik neubližovaly. Sklo a pořezané tělo by tolik nebolelo. Proč tohle?

Slza ti sklouzne z oka, vyloupne se na tvoji tvář, jako potůček. Jako potůček padá k zemi a mizí, dotýká se ničeho. Promneš si víčko, ucítíš mokré řasy. A pak už bez přestávky pláčeš.

Dost. Bez lítosti. Vždycky je naděje.

Hlásek v tvé hlavě se škodolibě ptá: I po smrti?

Tiše! Tiše! Zběsile kroutíš hlavou. Není, není, tohle není konec!

"Copak to je konec?" vydechneš, když spatříš ji.

Není zlá, ale ráda si zahrává s živými. Sobecká. Ukradla tě zrovna v téhle chvíli, kdy nezbyl čas cokoli říct.

"Dej mi šanci." zaprosíš.

Plášť se jí zavlní, když ti bez ostychu pohlédne do tváře.

"Dej.." chraptíš, jak pevně tě svírá.

Neodpoví, sleduje tvoje trápení, tvůj odchod. Její náruč je ti otevřená. Tak nějak chladně, bez citu.

Třeba musí, třeba nechce.

"Šanci.." špitáš naposledy. Vzduch kolem ztěžkl, ačkoli není nasycen možností na útěk. Je těžký jejím dotykem.

Opět neodpoví. Usměje se. Sama pro sebe. Je to smutný úsměv, možná ji taky kdovíjak netěší její poslání.

Choulíš se v jejím obětí, nepustí tě.... Smrt ti žádnou šanci nemůže dát.