Je rovnoprávnost mezi mužem a ženou totální utopie???

„Vy ženské se vším naděláte!“
Člověku by se téměř nechtělo ani uvěřit, co může tahle od pohledu nevinná věta způsobit. Přinejmenším může vyvolat jednu poměrně vášnivou diskuzi, jejímž konečným výsledkem je mnoho zajímavých názorů jak z úst mužů (opozice), ale i žen, které se musí přirozeně bránit !

Žena byla od pradávna považována za to něžnější pohlaví. Vždy byla matkou-vychovatelkou, tou, co udržovala domácí krb. Muž byl naopak hlavou rodiny, živitelem, čímž byl jaksi automaticky nadřazen nad partnerkou. Takto to stanovil již historický kontext a v nás tato teze zjevné nerovnosti pohlaví zůstala ještě po dlouhá století. Jenže nyní se ocitáme ve 21.století, které je typické mnohými zásadními změnami. To, co bylo v minulosti zakořeněno jakožto pevná představa, která bude platná navěky, je nyní už jen pouhou vzpomínkou na časy minulé. Pozvolna začínáme spět k rovnosti mezi oběma pohlavími, leč musím uznat, že totální rovnoprávnost je zřejmě věc zcela nereálná, dalo by se říci až utopická.

Samozřejmě, že bych se jednou chtěla dožít chvíle, kdyby si připadala zrovnoprávněná s mužem. Ovšem chtěla bych do této fáze dospět nenuceně, aniž bych musela být členkou nějakého feministického spolku, který vyřvává do světa své mnohdy až absurdní požadavky, které nejsou v očích mužů ničím jiným, než-li jen hloupými sexistickými revoltami..
Chtěly bychom mít stejná práva jako muži – ale umíme za zrovnoprávnění dostatečně bojovat? A jsme ho vůbec hodné? Dokázaly bychom se důstojně zhostit role zrovnoprávněné ženy? Já vlastně ani nevím. Myslím si, že jsme k tomuto nikdy nebyly předurčeny, nebyly jsme k tomu vedeny, nebyly jsme k tomu vychovávány. Proč tedy po zrovnoprávnění tolik toužíme? Odpověď je docela prostá – k tomuto postoji nás přivedla doba. Uběhlo pouhých osm let, kdy jsme se přehoupli z jednoho století do dalšího, a přeci se dokázalo tolik věcí razantně změnit. Doba je zcela neúprosná. Doba nás masíruje. Vyžaduje naši ambicióznost, jejíž součástí je právě i honba za zrovnoprávněním.

Jenže jak se na zrovnoprávnění dívají muži? Jak jinak než „typicky mužsky“. Drtivá většina z nich by nebyla ochotná přistoupit na variantu, že by byla jejich partnerka na stejné úrovni jako oni. Tento jejich postoj však vyplývá pouze z jejich mužské ješitnosti, kdy si nejsou schopni připustit fakt, že i žena může být úspěšnou podnikatelkou, která dokáže vést podnik, i ona může být živitelkou rodiny. Je pro ně těžké oprostit se od vnuknuté představy, že role živitele nebyla přisouzena jen a pouze jim. Navíc muži se brání tím, že „ženské se vším moc nadělají“, což se naopak naprosto vylučuje s jejich postojem – oni se, na rozdíl od nás, snaží problémy řešit co nejsnazší cestou. My máme prý sklony všechno moc řešit, a to i tehdy, kdy se toho moc řešit nedá. Jinými slovy: Muži mají v povaze jistou lehkost bytí, která si do poslední chvíle nepřipouští žádné problémy, zatímco my ženy se nedokážeme oprostit od vrozených sklonů hysterie a sklonů se zbytečně zabývat triviálními věcmi a situacemi. Tohle je jejich obhajoba, tohle je důvod, proč bychom měly i nadále zůstat tam kde jsme, tedy nezrovnoprávněné.
Ovšem každá mince má dvě strany, tahle rovněž: Existují i muži, kteří jsou ochotní přistupovat ke své partnerce jako k sobě rovné. Podle mě je rovnoprávnost o jedné jediné věci – o kompromisu, potažmo o empatii.

Uveďme si příklady: Je mnoho sfér, kde si vystačí jak muž, tak žena: Domácí práce (co například rozvedená žena s dětmi?), žehlení a uklízení (co např. vdovec? V extrémních situacích – Co např.neschopná ženuška? :). Podle mě nezáleží na pohlaví. Život nás mnohdy uvrhne do naprosto nečekané situace, s kterou se musíme nutně vypořádat. Život nás naučí i věcem, které pro nás nebyly předurčeny.
Samozřejmě, že jsou sféry, kde vyniká muž (např. vaření – jak správně poznamenal jeden můj kamarád, ve všech TV pořadech vařili většinou muži – viz. Kluci v akci, Jamie Oliver) a kde naopak žena, která má v povaze mnohem větší rigidnost (=stabilitu) a schopnost zachovat si chladnou hlavu. Ženě je přisuzován i výchovný element, a to proto, že se již v postnatálním období vývoje osobnosti mezi matkou a dítětem formuje tzv. bazální (základní) důvěra. Ta hraje důležitou roli především v novorozeneckém a kojeneckém období.
Na straně druhé jsou však známy i případy, kdy se projevují stinné stránky ženské povahy: Muži tvrdí, že rozhodnou-li se pro sebevraždu, učiní to tak, aby šlo o nevratný proces (proto je často sebevražednou zbraní pistol), zatímco ženy se, podle mínění mužů, snaží ze sebevraždy udělat jen jakýsi demonstrativní čin, skrze nějž se snaží poukázat na to, že trpí pocitem nedostatku (jakožto „smrtící nástroj“ často používají léky, plyn či žiletky). Muži se také odkazují na to, že ženy páchají „demonstrativní sebevraždy“ s vědomím, že je vysoká šance na přežití.

Pojďme se však ještě zabývat stinnými stránkami mužů: Jak už víme, mužská povaha disponuje jednou velice temnou vlastností, a sice ješitností: mnohdy po partnerce vyžadují absolutní věrnost. Pokud ji snad nedej bože poruší, je svým mužem označena nejednou arogantní nadávkou. Ovšem je-li nevěrný muž, je vše v pořádku. Proč tomu tak je? Proč může muž chodit uspokojovat své sexuální pudy jinam a žena nikoli?? O téhle variantě se Sigmund Freud ve své teorii jaksi zapomněl zmínit!!
Muži se rovněž odvolávají na to, že pokud opravdu toužíme po rovnoprávnosti, měla by být stoprocentní a s pýchou v hlase nám předhazují, že bychom tím pádem měly jít na povinnou vojenskou službu. Pojďme tedy i my do extrému - co takový porod? Moc by mě zajímalo, jak by se chlap vypořádal s ranními nevolnostmi (zvlášť, když je schopen z kašle udělat hotovou sci-fi!) a porodem samotným. Pojďme se však na jeden takový extrém podívat i zblízka: Americký transsexuál Thomas Beatie je historicky prvním mužem, který porodil zdravou dceru. Myslím, že právě tento příklad je dokonalou ukázkou toho, že v dnešní době není nic nemožné :-)

Když celou problematiku rovnoprávnosti shrnu, plyne z toho mnoho rozdílů, které s sebou nese „poslání“ býti mužem a nebo ženou. Všichni máme své chyby, nedostatky… Ovšem jedno je přeci jen jisté: Většina mužů nedokáže žít bez žen možná právě pro tu jejich „nesnesitelnou povahu“ a onen sklon všechno řešit, a většina žen nedokáže žít bez mužů pro jejich volnost a věčně pohodářskou náturu. Tyhle dva jevy se od sebe sice liší, ale jen od pohledu. Když se podíváme hlouběji, zjistíme, že se tyhle dvě vlastnosti sice negují, ale zároveň se dokonale doplňují a dokáží splynout v poměrně harmonické soužití – a proto se ptám: Nezničila by tuhle harmonii, tohle specifické kouzlo symbiózy právě rovnoprávnost???