Dopis

Asi se na mě zlobíš, kvůli tomu, jak se chovám, ale pochop, že nejsi jediná, kterou to bolí, ani to tak být nemůže. Doufal jsem, že to bude jinak, bohužel není a ty se zase trápíš a vypadá to, že mnohem víc, než předtím, došlo ti něco, co sis odmítala připustit a to něco mě nesmírně bolí. Je tu tolik věcí, který mě nutí, přemýšlet, trápím se. Došlo ti, že jsi ho milovala? Nebo to k němu pořád cítíš a lituješ toho, že už se tě nedotýká on? Jsi teď vůči mně chladná, nevím co si o tom mám myslet, co jsme prožili nebyl žádný sen, i když to tak možná kolikrát vypadalo. Představa, že se trápíš, mě dohání k šílenství a moje neschopnost ke vzteku. Zlobím se na sebe, že je moje láska tak malou, až neviditelnou náplastí na tvůj žal. Vidím, že jsem pořád stejně nanicovatý, snažil jsem se, ale mám dojem, že moje společnost je pro tebe přítěží, která ti nenosí nic, co by ti nějak pomohlo. Co naplat, že ti chci dát moje srdce, že tu jsem pro tebe, není o co stát... Nedivím se... Srdce mám zlámané a já jsem kompletně na nic. Po tom, co jsme prožili, by mělo být všechno jinak, ale není, ne u tebe. Moc se v tom nevyznám, bylo by od tebe hezký, kdybys o tom se mnou mluvila. Takhle tu jsem na nic. Jsem tu sám. Víc už psát nebudu. Nejspíš bych neměl psát nic.