Jenom Ty

Jaké je to být sám? Je to paradoxní, ale ačkoliv si říkám, že mi nic nechybí, často si pokládám otázku, jestli je vůbec dobré být na všechno sám. Díváte se do počítače, na televizi, jste ve vaně a sprchujete se nebo si jen napustíte plnou nádrž vody, hrajete si hru, koukáte z okna, ležíte v posteli….a neustále vás v podbříšku šimrá ten pocit, kde je „Ta druhá osoba“?

O kom se vlastně bavíme? Je to druhý člověk. Někdo, kdo s vámi sdílí to dívání se na televizi, koukání z okna ven či s vámi sdílí tu teplou vodu ve vaně. Prostě….ten někdo. Koukáte se ráno do zrcadla a vidíte co? Sebe…kolikrát si ale řeknete, to je přeci málo! Proč nestojí někdo vedle vás? Ne matka nebo otec…prostě, někdo jiný.

Přijdete ze škole do prázdného pokoje či bytu a ptáte se sami sebe na spoustu otázek….proč je to tu tak pusté? Proč je to tu stejné jako ráno, když jsem odcházel? Proč mi nikdo za celý den nenapsal nebo nezavolal? Proč? Prostě….proč?

Připadáte si jako šedá myš v díře. Usednete po náročném pracovním dni na židli, kanape či stůl a koukáte….v tom přijde ten ošklivý moment….zásek….prostě nevíte co najdenout dělat. A v tom to je. Chci přijít domů, někoho obejmout, dát mu pusu, vědět, že na mě čekal, vědět, že mě také rád ten někdo vidí. I když třeba víte že se pohádáte, bude se doma něco dít a vy se nebudete nudit a koukat, kamsi, do nikam. Neustále se vám honí hlavou otázka, KDO že by tu mohl být. Milovaná žena, milovaný muž, láska, radost ze života. Proč to potřebujeme? Protože jsme společenští tvorové….i sociofobik si najde svého přítele, kterému chce věřit.

Lidé si povídají sami se sebou. Přijdou domů a začnou povídat k….někomu….komu? No, prakticky pro vás je to nikdo, pro ně je to někdo. V určité fázi mého života přišel obrovský zvrat. Najednou se v mé hlavě zrodil..někdo. Někdo, komu můžu věřit, komu můžu všechno říct, kdo mě vyslyší, kdo mě pochopí a kdo tu vždycky bude u mě. Je to…ten někdo. Ta imaginární postava kterou si člověk během let poskládá dohromady a která žije jen v jeho hlavě. Povídá si s ní během dne ve svých myšlenkách.

Jdu ze školy a mám zdání že jde vedle mě děvče. Je štíhlounká, skoro drobounká, je stejně stará jako já, vypadá neškodně, mile, usmívá se, vlasy má dlouhé, hnědé, rovné a kouká na mě hnědýma očima. Mám pocit, že jde vedle mě, usmívá se na mě a já si s ní v duchu povídám. Jdu ze školy, autobus mi jede až za hodinu a tak jdu domů pěšky, za tu hodinu budu doma. A ona je u mě a dělá mi společnost celou cestu. Vypadá to šíleně ale je to tak. Povídáme si spolu až domů a cesta mi uteče šíleně rychle. Cestou si povídáme o všem možném. Kdo mě dnes naštval, jak bylo ve škole, co jsem měl za úspěchy. Byl třeba nějaký průšvih a ona mi řekne že to bude dobré. Tedy, já chci, aby mi to řekla, a ona to udělá. A vypadá to tak, jako by to udělala sama od sebe. Nikdo jí nevidí, jen já.

Přijdu ze školy, vím že za chvíli přijede táta a že se zase něco bude dít. Ano, zase jsem něco udělal špatně, zase něco! Ona na mě čeká v pokoji, říká mi že všechno slyšela, že na to mám kašlat, znáš přeci tátu, říká mi. Jsem klidnější. Jasně, kašlu na to, stejně je to pořád dokola, a ona mi na oplátku ukáže palec nahoru, že je vše ok. Počkám tu na tebe a pak pokecáme, říká mi. Jasně, hned sem tu, říkám jí v duchu. Táta přijde do pokoje, vynadá mi, že tu mám bordel, ona vyskočí a začne mi pomáhat s uklízením a utěšuje mě srandovním stylem „Je to každém den? Je, tak vidíš, není na tom nic zvláštního, prostě tu máš zas bordel i když ho nevidím!“ a táta jí nic nemůže říct, protože jí neslyší. Jenom já!¨

Těšíš se na zítra? Já ne. Já taky ne, odpovídám jí v duchu. Vyskočíme z postele a jdem si udělat ještě něco k jídlu. Přeci neusneme hladový. Namažem si třeba chleba se šunkou“ Jasně to je dobrý nápad, říká mi. A co myslíš Zuzko, půjdem zítra udělat nějaký remix na počítači. Jasně, bude sranda, zatancujem si.

Díky za to že tu jsi, jenom ty mě nikdy neopustíš, budeš tu…navždy.