Jsi nesmrtelné

Stojím tu u tebe a přemýšlím. Přemýšlím o tom, co se stalo, co se děje teď… co se bude dít. Ležíš na smrtelné posteli, sotva dýcháš… V místnosti je ticho… Jak rád bych řekl _Neodcházej, nenechávej mě tady samotného_... Neřeknu to. Nic to nemůže změnit. Co se jednou stalo, stalo se.
Všechno šlo tak dobře… Možná byla chyba i ve mně… Ano, byla… Stalo se toho hodně, řekli jsme si spoustu věcí… Nejlepší kamarádi… Co to vlastně znamená… dneska… Někdo, kdo podrží? Kdo se tě zastane? Komu můžeš věřit… To jsou přeci jenom kecy a všichni to víme. Přátelství je jenom obchod… něco za něco a ne něco za nic… A přeci… V přátelství je víra… Věříme jeden druhému… Položit život se nám zdá samozřejmostí, problém není nikdy tak velký, aby se ve dvou nezvládl. Ale když není problém v okolí, ale v nás… Když nemůžeme věřit tomu, koho jsme považovali za svou část, komu potom? Podvod se tím stává ne jenom podvodem, ale také podrazem, ránou do zad, zradou, smrtí…
Stojím tu u tebe a přemýšlím. Jsi přátelství, to nesmrtelné pouto… umíráš. Zabili jsme tě, ne jenom on, ne jenom já… oba… Smrt je přirozenou součástí dění, na každého jednou dojde… a přesto… Kdo by to byl řekl, že na tebe takhle brzy?... Vždyť jsi žilo teprve pár let… Ještě jsi ani nesmělo sedět na předním sedadle auta a… teď tohle. Tak naposledy vydechni… Když umře člověk, umírají s ním city… když umře cit… Jedna má část odchází s tebou…