Samota, vězení bez mříží.

Samota, vězení bez mříží.
Určitě znáte tu chvíli, kdy jste na všechno sami... Topíte se ve vlastních myšlenkách, v ničem nevidíte řešení... V té chvíli jste sami. Můžete mít desítky přátel, ale v této chvíli jsou na nic. Ani s nejlepším přítelem nemůžete sdílet všechno. Ne v tuto chvíli, v samotě. Člověk si vždy to nejhorší musí vytrpět sám, přítel je od toho aby utěšil, nikoli radil, to stejně vždycky, vždycky bude jen a jen na nás. Konečné rozhodnutí určitě. Ale také tu jde o to, jestli o ně i v každé chvíli stojíte... ikdyž je vám smutno, topíte se v slzách... A chcete být sami. Jste uzavřeni ve své hlavě. Je to jako vězení beze mříží. Jsme tam sami, jen s myšlenkami. Jako by prostor kolem nás ani nebyl... A přesto, že v hloubi duše víme, že máme přátele, a máme na koho se obrátit, jsme sami. Nebo jinak - chceme být sami.Prostě jsou chvíle, kdy to tak být musí.. Jen my a naše myšlenky, ale přesto... Člověk si nikdy nepřipustí, že bez přátel, rodiny,... Že by byl sám. Ale v duši přesto ví, že přijdou dny, situace kdy bez přátel bude. A pak bude sám, nebude smutný, o samotě, ale stále s myšlenkou, že přátelé tam v dáli jsou... Ale bude na dně, nebude ho držet ani ta myšlnka o přátelích. To co ho bude muset udržet při životě,je myšlenka a důvěra v sebe.
Jen a jen v sebe.
Jednoho dne, až budeme sami, nepodají nám přátelé pomocnou ruku, budeme muset vstát sami. Se svou bolestí, smutkem a s čistou pravdou, že jsme sami.
...Ve svém vězení bez mříží.