Zoufalství...

19 července - snad nejhorší den mého života. Ten večer jsem se ocitla úplně na dně. S oteklými tvářemi od pěstí mého bývalého přítele Raye, po kterých se mi koulely slzy, jsem se choulila v rohu pokoje s lahví vodky v ruce. Seděla jsem tam ve strachu a zděšení. Užíraly mě pocity viny a nejistota, co bude dál s mým životem. V naprostém šílenství a chaosu jsem nebyla schopná pochopit, co se děje. Tváře mě pálily a bolavé modřiny se ozývaly po celém mém těle. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nemohla jsem se smířit se svým osudem. S tím, že to malé ve mně roste, s tím, že vůbec netuším, jak ho uživím i s tím, že skončím jako svobodná matka s dítětem na krku, které jsem si uhnala kdoví kde. Svírajíc láhev v ruce a doufajíc, že uteču od všeho někam hodně daleko, jsem si zapálila poslední cigaretu ze své krabičky. Snažila jsem se utopit žal v té lahvi. Přála jsem si, aby se všechno vyřešilo samo. Žádné problémy, klidný život - to byl jen pouhý sen, který se mi neustále vzdaloval. Jenže teď jsem zoufale potřebovala něčí pomoc. Někoho, do by mi podal ruku a postavil mě na nohy. Někoho, kdo by mě dokázal utišit.
Z myšlenek mě vytrhl až hořící popel, který mě pálil do prstů, když cigareta dohořela. Leknutím jsem se podívala před sebe. Uviděla jsem něčí postavu, ale přes zaslzené oči jsem ji nedokázala rozeznat. Nejdřív jsem se vyděsila, protože jsem myslela, že je to Ray, který mě při ukončení našeho vztahu bez milosti zbil. Díkybohu, nebyl to on.
Přes slzy se mi pomalu začínal rýsovat známý obličej. Obličej mého dlouholetého kamaráda a taky mého ex-přítele Marva. V tu chvíli se mi zdálo, že mé prosby byly vyslyšeny. Zničehonic byl zase tady. Klekl si ke mně na zem, jen se usmál, pohladil mě po tváři a objal mě. Nemusel nic říkat. Věděla jsem, že je teď se mnou a neopustí mě. Vlastně jsem něco jako sourozenci, jelikož se známe od útlého dětství, a nyní po dlouhé době jsem byla zase s ním a byla jsem moc šťastná. Cítila jsem se v bezpečí a měla jsem pocit, že se vše v dobré obrátilo...