Proč se nesmát lidem a jejich chování, ale porozumět mu!

Proč se nesmát lidem a jejich chování, ale porozumět mu? Je to zvláštně položená otázka, jako bych se každým dnem nepozastavovala nad tím, čeho jsou lidé schopni. Copak je normální, aby lidé zahazovali svůj život nad pár životními neúspěchy? Ale když se nad tím tak zamyslím, lidé nejsou stroje ani nejsou loutky bez srdce a pocitů. Život je stálý boj s někým a s něčím, ale nemá to smysl nikdy nemůžeme vyhrát. Můžeme se jen podřídit a moc mu neodporovat. Asi je to dost pesimistický názor,ale život nám moc nerad ukazuje svou vlídnou tvář. A když už nám ji ukáže velmi rád nám to pak spočítá.
Vůbec se nedivím, že lidé dělají takové hlouposti, jako berou drogy, utápí se v alkoholu nebo kradou či zabíjejí. Všechno je to něčím, co je uvnitř nich nebo životem a výchovou. Někdy jejich chování je nepochopitelné a úsměvné. Copak jste se někdy nezasmáli nad tím jak lidé bez domova a bez životního smyslu utápí svůj žal v alkoholu, jak se chovají na veřejnosti? Jejich nesmyslné narážky nebo veřejný zpěv. Mě to teda někdy směšné přijde, ale na druhou stranu je mi jich líto. Nemají rodinu, domov ani nikoho kdo by se o ně postaral. Snad si jen myslí, že jejich kamarád je flaška chlastu, ale copak nemají jiný uděl? Nebo o něj nestojí? Proč nestojí, někdy o naši pomoc? Je okolo tohoto téma spoustu otázek, ale odpovědi se hledají jen stěží. Třeba i narkomani, proberou se až když je pozdě a jejich život je jedna velká troska a jen o nemocích a stálém absťáku. Pořád se snažím pochopit jejich chování proč to tak je, ale nepřicházím na to. Asi bych tu bolest musela zažít nebo jsem na druhou stranu silný jedinec, který při pocitu prázdnoty nesáhne na flašku nebo stříkačku.
Další věc co mi přijde velmi úsměvná je láska. Člověk je jako zbavený smyslů tropí pro tu svou milovanou osobu nemožné, snáší modré z nebe a je jako puštěný pták z klece samoty. Je to snad nejkrásnější pocit, když bezmezně někoho milujete a cítíte to i z druhé strany. Ale když se znovu nad tím zamyslím. Je to jen pocit, který nás naplňuje štěstím a spokojeností, ale nic netrvá věčně a tak láska umí i pěkně zradit a bolet! Jako by vám to vracela za tu chvíli štěstí, co jste zažili. Proto dělají lidé spoustu hloupostí! Dalo by se i říct, že je to jedna z příčin spojená s alkoholem a sebevraždou. Upnout se na tu danou osobu a pak zjistit, že jste ji ztratili, je bezvýchodná situace! Tento pocit jsem nejednou zažila a myslela jsem, že se mi propadla pevná půda pod nohama, ale nesáhla jsem po práškách ani po alkoholu. Tak proč to jiní dělají? Je to jejich slabá povaha? Nebo bezvýchodná situace, kterou řeší zrovna tak hloupě?
Lidé se chovají různě a někdy se nad jejich výroky a zvláštnímu chování usměji nebo dokonce pozastavím, ale nechápu proč to probírat do hloubky. Každý z nás je jedinečný originál a tak nám dělá dost problémy se s některýma dohodnout a na něčem domluvit. Ale to už je zase na naší toleranci a taktnosti jak s takovými lidmi jednat. Snad kdybychom se každý zamysleli nad svým jednáním, než ho uskutečníme, mnohdy bychom dopadli mnohem lépe! A myslím, že spousty lidí nám budou vděční.