Dřív než zahynu.

Tuhle noc nějak nemůžu spát, dívám se z okna na mraky a dýchám čerstvý vzduch po dešti, vlastně je to moc hezký pocit, jak ty vůně prochází do mě a jemně mě chladí. Škoda jen, že to tolik nedokážu vnímat, minimálně ne tolik, jako dřív. Vůbec jsem se změnil, nemám se zrovna dvakrát v lásce, připadám si opravdu zrůdně, těžko to popsat… Tak nějak mi dochází, jak moc mě ten svět mění, co se ze mě stává a vůbec se mi to nelíbí, je to jak kdyby ze mě pomalu odcházelo to nejlepší, prostě jen plynutím času, nechci takhle upadat, ani nemůžu! Přeci jen bych pořád někomu dal to dobré, co zbylo, chtěl bych se podělit, o sebe… Už vím i s kým a mám pocit, že se mi do ní podařilo nahlédnout. Tak i navzdory tomu, co si o sobě myslí ona a jak někdy reaguje, jsem pochopil a vidím, že uvnitř je naprosto úžasná a že kvůli ní má cenu tu být, že i já mám šanci být šťastný. Možná tu plácám bláboly, kterým stejně nikdo nerozumí, ale já to tak cítím, ať je to sebenaivnější. Po opravdu dlouhé době zase rozpoznávám náznaky i něčeho jiného, než je smutek, nezakusuji jenom hořkost samoty a jsem rád. Ona je moje štěstí, kéž se nezklamu, ani v ní, tak ani v sobě. Tolik mi chybí, snad pro ni můžu být ještě přínosem, sám sobě připadám jako zátěž.
„Snad ve mně ještě zbylo dost toho, co tolik potřebuješ, chtěl bych tě zahrnout citem, tolik bych si přál, dát se ti co nejvíc. Snad to půjde, snad toho je ve mně dost a snad to i přijmeš.“