Pestrobarevná touha života

Žijem! Umíráme! Žijem, umíráme, přežíváme, vegetujeme, díváme se, mluvíme, dýcháme a přeci jen nicotíme v ničem. Jsem spoutáni tím věčným koloběhem života. S přistřiženými křídly jen kejháme po dvorku světa, a chceme vzlétnout k nebeským hloubkám. To však jen čekáme na své ostří, které otupí se o naše kosti.
Těžkopádné otázky, a ještě těžkopádnější odpovědi. Zajímavé, sedíme v hledišti, a přesto jsme hlavní rolí. Osvíceni reflektory monumentů které se vynořili před námi, zaslepeni oponami těch kteří vedrou se za námi. Jsme jen malou scénkou, křovím na velkém bílém plátnu, kde tváře se střídají jak dny v kalendáři. A mě tak napadá, co je tedy začátek, a co je konec, co alfou se označovat dá a omegou osadit, jak tečkou konec věty.
Je vůbec možné hodnotit správnost výsledků, když nevíme správnost zadání? Co vlastně je výsledek, když mezisoučet je pouhou přestupní jízdenkou. Já se zamýšlím, lámu si hlavu, a trápím se těmi neutuchajícími našpitávači. Kdo je vrahem v této knize osudu a kdo je lékařem duší?
Chci být vrahem, chci být medikem. Asi není správné rozhodovat o osudech lidí, hrát si na boha. Já však jim říkám: “No a co! Máte na to? Máte odvahu nést následky za to co učiníte? Jestli ano, pak si hrajte na bohy!” Jenže život, ráj, či snad peklo, to má jiné zákony. Myslíte že vydržíte v jeho hře, ale on stejně teče dál škvírkami v té bahnité hrázi co stavíte aby jste ho zadrželi, aby jste mu udělili políček vítěze.
Přemýšlel jsem, opravdu hrozně moc, nad tím co je tedy dobré a co zlé, a víte co? Neshledal jsem žádný rozdíl mezi dobrem a zlem, nenalezl jsem nic, co by svědčilo o té pravdě ze zavázanýma očima. Nic, jen ticho lesní tůně, se zjevilo v těch nespočetně idealizovaných rozprávkách o vědění. A pak mě to napadlo, pak jsem nalezl ten svatý grál rozdílností světa. Je to jako ta hádanka s nájemným vrahem a doktorem každodenně zachraňujícím životy nás obyčejných smrtelníků. Jaký je vlastně mezi nimi rozdíl? Jaký je rozdíl mezi těmi co ukončí a co prodlouží? Je snad špatné ukončit utrpení, nebo je snad správné, dobré, chvalitebné, záslužné prodlužovat utrpení někoho kdo již nestojí o tento stav duše, těla? Jaký je rozdíl mezi těmi co si hrají na bohy? Odpověď je velmi prostá, je to jen strana mince, rub a líc, je to jen o pohledu z jedné strany břehu. Ale ať stojíte na levém, či snad na pravém, vždy budete soudit ten druhý jako to hanebné, odsouzeníhodné, zlé a podlé. Nedokážeme pochopit pohledy do očí, když neznáme činy těch kteří se za těmi okuláry skrývají, za skleněnými propustkami k lepšímu vidění světa. Možná nás to ani nezajímá, nemáme zájem skýtat propujčení se k bráně do duší.
Zabijím a jsem špatný? Za co? Za co má pikat nájemný vrah? Za svojí práci? Za to, že zrovna on může být tím vyvoleným který zbrzdí utrpení stovek, tisíců či snad miliónů nevinných? Pokud tedy vůbec někdo z nás je nevinný, kamen ať hodí. Za co má být chválen lékař, který skýtá svojí štědrostí, umem, kodexem pomoc všem, bez rozdílů poskvrnitosti duše. Za to, že zrovna on je tím, který vdechne opět nový život do žil šikanátorovi, egoistickému usurpátorovi, nebo třeba masovému vrahovi? A nastávají další a další tisíce příšticích otázek z té fontány poznání! Jen rozdíl těch stran kde otisky našich duší jak šlápoty v páchnoucím bahně jsou, je ta hranice kdy černá je bílá a bílá je černá. Je to jen namalovanou freskou na klášterní zdi, co včera ještě bylo trpkým smyslem života, a dnes? Dnes už je jen pouhou fikcí na hranicíh nezištnosti rozumu a smyslnosti lehkovážného bytí. A co já? Můj úděl je být na obou strannách, jít na onen svět a pak zase zpět. Vidět to vše kolem nás, co jiný nevnímají, co považují za hranice svých možností, svého chápání pravdy.