O ní

Je to bezbarvý dech vznášející se k chrámové klenbě. Plynoucí po stěnách a obtáčející se jako břečťan. Nemine žádný záhyb, naplní každý koutek svou přítomností.
Není jediného srdce, které by nebylo políbeno jejím čistým kouzlem; uhrane tichem, co poutá vše do sebe sama. Zmírá v ní všechen smutek, a přesto je v ní obsažena všechna bolest světa. Tříští se o lidská přání, jako fontána prýští vysoko k nebi, aby svlažila vše, co dávno ztichlo a zemřelo. Je to holubice bělostná; plná naděje zamává křídly a nechá za sebou pouhé zašeptání.
Její tváře hoří palčivostí ohnivých plamenů; spaluje, sžírá, plane, jako ohnivý anděl mává mocnými křídly nad ubohostí člověčenství. Utne v jediném okamžiku uvadlý květ lidského života, v dalším jej nahradí svěžím kvetoucím poupětem nového začátku.
Je to pevná skála uprostřed oceánu; pevná neochvějná katedrála omývána proudy zlosti, přívaly radosti, oceány slz a po tisíckrát hlazena něžnými paprsky vycházejícího slunce.

Nikdy nemluví o sobě. V každém jejím slově je ukryt kousek po kousku celý náš život. Je hravá, tichá dívka. Mlčí o pravdě a přesto ji každý v jejích očích nalezne. Zmírá bolestí, jako uhyne žena bez lásky.
Láska je její míza, láska je její dech, láska je její krev.

Tichne její sen, když přestává snít člověk. Těžkne její břímě, když člověk jí naplní bolestí.
Kolikrát dáme my jí, tolikrát dá ona nám. Co do ní dáš, nikdy již neztratíš.
Zjeví se ti ve snu a bude tvým strážným andělem bez svatozáře, bude tvá a věčná.

Nikdy tě neopustí, nikdy neuhasne, dokud tvé srdce bude žít.

Hudba je mocná předlouhá řeka.

Meandruje mezi bolestí a radostí; každá její zákruta skrývá své vlastní bohatství, každá její zákruta je náš vlastní život, který se v ní zrcadlí.
Necháš- li se jednou strhnout jejím proudem, už nikdy se nevrátíš. Utopíš se v záplavě toho nejkřišťálovějšího ze všech krás světa.
Ona otvírá tvé srdce, ona je vodou, bez níž nelze žít.