Pár otázek bez odpovědí

Asi každý někdy okusil pocit samoty uprostřed lidí. Každý asi někdy zapřemýšlel jaké by to bylo žít jiný život. Dostat šanci, která nikdy nepřišla. Nebo alespoň změnit svá minulá rozhodnutí. Vlastnit kouzelný prsten, nebo chytit zlatou rybku. Udělat někdy něco jinak.
Ale pak mě napadne otázka: Jaká bych byla, mít tu možnost? Lepší? Horší? Zcela jistě jiná.
Právě ty mé cesty mě utvořily takovou jaká jsem. Ale je to dobře? Opravdu jsem si to zasloužila? Čím? Provedla jsem někdy něco tak špatného, aby si mě to našlo? Aby mi to zarylo drápy do života a vzalo mi to kus mého já? Tu mou čistou část? Tu část, díky které bych byla jiná? Ať už to znamená cokoli a jakkoli? Proč mě jedno jediné rozhodnutí, které ani nebylo plnou vahou na mě samotné, pronásleduje už tolik let?
Je to jako pověstný balvan uvázaný k noze. Je se mnou stále. I když na něj nemyslím, někde tam je. A připomene se. Proč se nemohu odprostit od věcí minulých? Proč nemohu zapomenout? A jsem opravdu tak špatná, jak sama věřím?
Tolik otázek, ale nikdo kdo by odpověděl. A tolik lidí, kteří tonou v těch samých temnotách.