Zklamání

Nemůžu dál, takhle ne, nechoď za mnou s tím, že mě miluješ, když se zase chováš, jak kdyby ti na mně vůbec nezáleželo. Nechci od tebe tvoji pomoc, ztrácí to význam právě tím, že ty pomoc sobě odmítáš... Jak bychom kdy mohli být šťastní? Snažil jsem se ti to vysvětlit mockrát, že jsi ve mně, že mi na tobě záleží, co naplat, že se mi dneska o tobě zdálo, komu záleží na mých citech k tobě... Snad víš, co děláš, za svoje činy jsi odpovědná jenom ty a tak i když je mi tě líto, nemám k tomu co dál říct. Snad jen, že si nevážíš toho, co jsi se mnou vytvořila, sebe, ani nás. Nejspíš je to má neschopnost, která tě nutí dělat takové věci... Opravdu jsem se snažil naznačit ti, co pro mě znamenáš, ale nemá to smysl. Nebereš na to ohledy. Navíc jsem tím, kdo ti přidělává jen další výčitky a to já nechci, myslím, že beze mě by to bylo snažší.