Prázdnota je bolestivá

Připadám si jako krysa, tak hnusně, podle a podředně že to až není hezké. Příde mi jako by velký kus mně, mojí naděje a toho v co jsem doufala odpadl k zemi a vzplál v krvavě rudých plamenech. Možná tak je to, když vás někdo, komu věříte clý život zklame a vy už mu nemůžete, nesmíte věřit, ani ne tak pro to, že by to zakazovali zákony nebo snad někdo jiný, ne proto ne, je to proto, že si to musíte zakázat sami.
Ano právě ten pocit ve mne hlodá, cítím se zmateně, jako bych stála v kulaté bílé místnosti se zamčenýma dveřmi nevěděla bych, kam se mám obrátit, jedna stěna by mne posílala k druhé a o žádnou z nich bych se nemohla opřit, svézt po ní svá záda a na chvíli se u ní zastavit, nemohla bych, protože v tu chvíli by se pode mnou zdožila, nebo možná ne, ale vyčkávala by, až v jejím bělostném obětí usnu, potom by mne odhodila a sesypala by se na mne, její trosky by mne zavalili a já bych se nemohla ani hnout, stísněný pocit kolem plic by se rozšiřoval a dával o sobě stále víc a víc vědět a její trosky by se nehýbaly, všechny sliby by se na mě sesypaly a držely by mne pod tou hromadou bělosti dokud by se nezbarvila rudou barvou.
Ano, když vás sklame člověk Vám nejbližší, hledáte oporu u jiných, to dá samo sebou logiku, ale co když jste kvůli němu opustili všechno a všechny, kteří mohli být vaší oporou, které jste měli rádi, ale ze slepé důvěry jste se nechali připnout na vodítko a odvleci z jejich blízkosti, šli jste dobrovolně a na jejich zoufalé volání jste neodpovídali, nevraceli jste se…Mohli jste si myslet, že jediným člověkem, kterému můžete věřit jke právě ten, za kterým jdete. On vás od nich odvlekl, zavedl do lesa a odepl vodítko, pustil vás a zmizel, už tu ale nebyl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Možná jste na tom byli jako já, byla jsem k té osobě připoutána tak silným poutem, že silnějšího na vsětě nenaleznete, ale zároveň tak křehkým, že diamant je proti němu odolný jak žulový blok. Možná jste na tom byli taky tak, ale doufám, už jen pro vaše dobro, že vám se nestalo to co mně… Nejkřehčí článek pout, určitý člověk se po celou dobu co byl připoután k mé maličkosti obaloval lži a při každá další se rozpadalo jeho myšlení, jeho vztah ke mně, při té poslední se z dřív silné tyče myšlenek stalo jemné vlákénko, které z pout at dobrovolně nebo ne vyklouzlo. A já jsem zůstala sama přimknutá k útesu, vysela jsem na klacíku který představoval mou víru za prázdné odčko od pout, které jsem dřív svěřila jemu, však ruka, co ho měla držet byla pryč a můj klacík víry pomalu trouchnivěl. Pak, v tu chvíli, spadla jsem. Letěla jsem neuvěřitelně dlouho a to co mě bolelo nejvíc nebyl ani dopad, ani moje smrt, ani let, ale ten prázdný pocit v mém srdci…