Život vs. já

Život mě srazil na kolena. Jako už mnohokrát předtím. Kdybych měla napsat jak vypadá někdo koho život srazil na kolena byla by to malá holčička co má rozbitá kolínka a chce vidět svoji maminku, aby jí pofoukla bebínko a řekla, že všechno bude dobrý…
Já ale nejsem malá, ani nemám rozbitá kolena, ale zato se cítím jako ten nejmenší člověk na planetě. Ten nejmenší a nejzranitelnější tvor. Kdyby do mě foukl vánek, rozpadnu se. Kdyby na mě spadla jediná kapka deště, rozpustím se. Kdyby se o mě jen jiskra otřela, shořím. Kdyby mě někdo jen škrábl špendlíkem, vykrvácím. A přece musím vstát a jít. Zvednout se z kolen a pokračovat…
Poprat se se životem, vstát a jít dál. Pokorně se uklonit a podat ruku životu. Jako už mnohokrát a jako by to bylo naposledy. Protože nikdy nevím, zda mi příště tu ruku život nabídne. Srazit může každého, ale jen někomu podá ruku.
Pokaždé, když mě někdo srazí na kolena, sfoukne ten pověstný hrad z karet, je stále těží podat ruku životu a vrátit se zpátky nepoškozená. Někdy to nejde a člověk si šrámy na duši odnáší na pořád. A pak vždy když mu někdo ublíží se otevřou staré rány k těm novým…
Říká se, že žena by neměla milovat muže, který ji nechá plakat nebo kvůli kterému by plakala, protože ten, co ji miluje, by nikdy neudělal nic, aby ji rozplakal. Jenže skutečnost je poněkud odlišná…
Proč máme rády někoho, kdo nám již tolikrát ublížil?? Proč stále doufáme, že se nakonec změní? Ve skrytu duše vím, že se nikdy nikdo nezmění podle představ člověka. Taky co by to byl za svět kdyby jo. Vy byste taky nechtěli aby Vás někdo změnil, ne? A tak nám nezbyde nic jiného než se smířit s tím že lidé jsou takový jací jsou…