Zamyšlení malé Whatsoever

**

Člověk se tisíckrát seznámí, tisíckrát se spálí a tisíckrát lituje.

Jeden by řekl, jsme jenom lidi a děláme chyby, ale..
- jsou chyby různé.

Takové, které zamrzí, ale člověk se poučí, rychle je hodí za hlavu a život jde dál.

Bohužel jsou i takové, které člověk udělá, a ať uplyne jakýkoliv čas, nepřestanou trápit dušičku. Takové, díky kterým se člověk den za dnem drží raději čím dál tím víc zpátky, než aby je zopakoval, díky kterým se v noci budí z bezesných nocí a dlouho do noci porozuje z okna hvězdy a nemůže spát.

Ten dotyčný se poučí. Tak moc, že by nikdy nic podobného už neudělal, protože by neměl sílu na to, co následuje.. a život jde dál. Těžce, ano těžce, ale přece. Jedna pitomá chyba, chvilka "nepozornosti" obrátí život naruby. Chvilka, ve které se zapomene přemýšlet, domyslet to, jaké jsou důsledky činů.. tak vznikají chyby. Někdy malé, jindy větší a jindy ty nejhorší.

Dělám chyby, udělala jsem jich tisíc a život jde dál. Někdy si i říkám, jak to, že jde dál.. a hlavně "proč". Z chyb jsem se poučila, většinou se mi povedlo je nezopakovat, ale.. přišla jedna velká.. tak velká, že se stydím, jak jsem to mohla dovolit, jak jsem mohla dovolit, abych ublížila člověku, který je mému srdci nejblíže, jak jsem mohla!
Budím se uprostřed noci, se slzami v očích a proklínám ten den, kdy jsem tu zatracenou chybu udělala. Proklínám sebe, za to, jak jsem mohla nedomyslet důsledky, že jsem mohla být tak pitomá..
Uběhlo spoustu času, spousta vody v řece.. a mě to ničí. Jako rozžhavené železo v duši, které pálí a připomíná bolest, kterou si kvůli mě musel někdo prožít.

//Nenávidím se,
protože
není den,
kdy bych si
nevzpomněla
na Tebe,
na Tvoje oči,
zhrzené
zeleno-šedé oči,
plné slz.//

Není mi do smíchu. Přepadají mě už měsíce prapodivné nálady, chvíle beznaděje, tak zničující vteřiny /hodiny, dny a noci, měsíce../ a je to právem.

JÁ TO VÍM

Zasloužím si trápit se za vlastní blbost, zasloužím si probdělé noci a zasloužím si Tvé opovržení.
Lituji toho dne, jako snad ničeho v mém životě. Právem jsem Tě ztratila, právem mě proklínáš.

Bolí to. Ta chyba bolí, den ode dne více. Roste a zaplňuje mi mysl obrazy na které nejde zapomenout.

Trápím se, ne z toho důvodu, že je to osud, jak už se mi mnohokrát stalo, ale protože za to můžu celou svou duší, celým svým tělem. Ne náhoda. Přesná střela z kuše, v pokušení, šipka do středu terče, opojení okamžiku, které se v uvědomění sebe sama změnilo na výkřit bolesti, TVŮJ výkřik a i můj výkřik.

Jde zapomenout?
Vymazat
skutečnost,
ublížení,
čas,
neštěstí..?

Jde pochopit?
Chápat
důvod ke
zlému činu?
Ale není
důvod.
Nebyl.
Nikdy
nebyl!
Tak proč?

S hlavou v dlaních a zaslzenýma očima pochopit, že za blbost se platí, tisíckrát silněji než kdykoliv dřív pochopit, že opravdu nevrátíme čas, pochopit, že to byla chyba - a to vím celou dobu, vteřinu po této chybě mi to došlo - Došlo mi to pozdě. Moc pozdě. Stačilo by pět minut a rázná sprcha reality. Nestalo se a skončilo to chybou. Mohlo to být jinak? Asi ano, ano, snad mohlo. Proč nebylo, proč to není "jinak"?

Už zase pláču. Možná vztekem, možná beznadějí. Nemůžu jinak, nemůžu..

Křičím do větru jak moc mě to mrzí, a doufám, že ti to vítr donese. Neodpustíš mi.

JÁ TO VÍM

Toto se neodpouští, na toto se nezapomíná.
Byla to chyba co chybou zůstane, byl to konec roku ve snách, byl to konec "nás". Byl to konec naděje. Byl to konec všeho.

Bohužel.