Skoč...

Vše jako stalo by se v jediné sekundě,
avšak já vím, že on tam stál,
a říkal, že se něco stane,
se zlýma očima upřeně hleděl do mých modrých očí a
já nevěděla co dělat, zda-li plakat
či utíkat nebo zůstat a říkat jak mě to mrzí...

Však nevybrat si ani jednu možnost bylo by nelidské,
což se v ten moment v tu sekundu hodilo,
jak by se zastavil čas a já se dívala na vzduch, kterým vítr nehýbe,
jako bych se dusila vlastní krví, mé bolavé srdce jako by chtělo utéct z mého těla
a jen tak někde závodit s časem.
Mnohdy jsem cítila, že srdce už není ve mně je v něm
a já jsem jen tělo bez duše bez srdce, že mi zůstal jen rozum, kterým jsem se řídit nemohla,
protože říkal, abych utíkala za srdcem a chytla ho, ale to nešlo, musela bych skončit tam, tam na dno řeky, zemřít jako zbabělec...

Ale copak jiná cesta byla východiskem?
Copak jsem měla jen stát a dívat se na jeho zkrvavenou tvář plnou hněvu a nenávisti,
copak jsem to měla vydržet?
Co, já jsem byla jenom obyčejný člověk, který místo mozku měl srdce a lásku
a teď mi zbýval jen mozek, co jsem měla podle vás udělat?
Skočit, zůstat a trpět nebo být poháněna po celý zbytek života vzpomínkami?
První možnost jsem si vybrala...