po vysvědčení

.
Škola života píše vysvědčení: bůrové odshora dolů, přes všechny předměty propadám a je mi to šumafuk. K opravce nikdy nepůjdu, na to se mám až moc rád a nestojím o další buzerace. Jeden propadák stačí na dva životy. Ty moje. Do příštího taky. Ta má pumpa musí ještě pár let fungovat a ty hektolitry krve z tmavýho purpuru cpát do chcípajících plic. Další skopičiny přenechám velmi rád mý donedávna lepší a skvostnější polovině, metamorfující své kdysi lepé plíce do nulek současný stupidity hubnutí.
Už sem zase po desetiletích celej. Z přenechaný půlky nic nezbylo, ale nějak sem zase dorost do sebe. Ta moje růžově jalová novota se učí chodit, dýchat a myslet a nevadit tý archaicky radící matrici. A tak spolu hledají azyly ve strunách paměti, která milosrdně zapomíná dnes a včera a rezonuje jenom na předevčírem. Otvíráme přitom vesmíry paralel jinaka tady a alel stejnaka tam. Ať žije Everett.
Nejde o překlep a Čomolungmu. I když mi teď nikdo nebrání poslat svý rachitický kolena do jejího základního tábora a to bych možná děsně rád. Nakonec, proč taky ne, na co jinýho mám skrblit koňury? Původní bohyně a ministr financí je už než bývalka, jejíž plamínek profukuje jinačí junák a její zvonky protáčí do pořádnýho větru. Cesta nie je zarúbaná. Zaťial nie. Do prvej podágry, tak abych sebou hodil a podíval se zase jednou za sny.
.