My sami

Čím jsme se stali? To je otázka na kterou bych nejraději našel odpověď. Ovšem není to tak lehké. Podíváme li se do minulosti lidstva zjistíme že se vlastně nijak nelišíme od našich předků obývající jeskyně. Jen jsme se trochu zmodernizovali, ale vůbec nevyspěli. Popíráme zákony přírody i zákony evoluce. Jistě evoluce pokračuje ale lidstvo se zastavilo. Jeho tělesný vývoj pokračovat i nadále, přesto rozum zůstal stejný, ne zdegeneroval. Jsme vlastně na tom hůř než kdy před tím.
Jen co se člověk narodí je řízen základními pudy. A to přežít. Za každou cenu. Tlačíme se k prsu a sajeme abychom zůstali naživu. Dýcháme. Naše základní a přirozené pudy. Ty prvotní. S postupem času se přidávají nové a nové. Na počátku celého dospělého jedince jsou pouze dva přežít a množit se. Bez těchto instinktů nemá lidský ani žádný jiný život smysl. Moderní systém nás ovšem čím dál víc rozvětvuje a tím napomáhá devoluci jedince i společnosti. Systém nám diktuje kdy máme spát, vstávat, pracovat, kdy myslet, jak myslet. Utvrzuje nás v naší individualitě a jedinečnosti však pokrytecky naší integritu zas potlačuje infantilními zákony a pravidly jenž byli stvořeny hrstkou mocných pro jejich větší moc. Jsme pouze pěšáky, bezvýznamnými pěšáky, ve hře života. Denně vidíme jak nám mocní a silní dávají najevo naší neschopnost a postradatelnost- všichni jsme postradatelní jak já, vy tak i oni. Co nám tedy dává tu sílu každý den vstát a přijmout tu roly znovu a znovu. Snad naděje že se dostaneme také jednou na vrchol? A opravdu by to stálo za to? Co všechno jsme ochotni obětovat za honbou k moci? Dnešek dává jasně ztělesněnou moc v podobě peněz. Peníze měří inteligenci, prestiž, víru zkrátka vše. Toužíme po nich, chceme je tak bezohledně že zapomínáme co všechno s nimi ztrácíme. Ztrácíme sami sebe a stáváme se „mocnými“ ale s jistotou že vždy bude nikdo mocnější než my. Až po čase tito mocní zjistí že ani za všechny peníze světa si nekoupí to co by chtěli. Pořád tu budou věci které se koupit nedají, zní to jako cliche ale je to tak. Život věnují zvětšování svého majetku který nakonec pohltí jejich „duše“- nemyslím duše ve smyslu duchovna ale spíš jako nepopsatelnou lidskou část ovládající svědomí. A tito duševní invalidé jsou drze hrdí na svůj hendikep- tím si neberu na paškál tělesně ani duševně postižené, ve smyslu nemoci, ty jsou víc lidmi než kdokoli z nás ( Jsou to čisté duše, bez jakéhokoli zprznění dnešní doby.) Tedy kam směřujeme a kdo jsme? Víte to?
Život nás pouze učí že nic není jisté. Dnešní hrdinové jsou zítřejší zbabělci, dnešní pravda je zítřejší lež. Dnes se nemůžeme spolehnou na nic. Nemůžeme věřit nikomu ani sami sobě. K tomu že směřovala evoluce? V to jsme se měli vyvinout? Každý ví co se mu nelíbí, nebo co je špatně ale co kdo z nás pro to udělal by to tak nebylo? Že se lidé sejdou u piva a nadávají na politiku, války, hlad a s otupělosti alkoholem se smíří s tím že oni s tím nic neudělají. Naopak jen oni s tím můžou něco udělat. Přestaňme myslet jen na sebe a začněme myslet také na lidi kolem. Přestaňme plivat jedovaté sliny kolem sebe a syčet nadávky na Svět skrze zuby.
Slova nikdy nic nezmohla a nic nezměnila teď je čas na činy!
Pokládejte si otázky a odpovídejte si sami. Nenechme si vnutit myšlenky jiných- jen my sami víme co je dobře a co ne. Staňme se našimi obhájci, soudci a bude-li to nutné i katy. Ale rozhodněme se jen MY SAMI.