hmm

Hmm, přijedu...hmm, odpouštím..hmm, co toužíš slyšet? Hmm??
Upřímnost? Já vím.
Když mě vidíš, usmíváš se. Přicházím a se mnou něco, co miluješ. Když mě objímáš jsi v rozpacích..pomalu mě hladíš a víš, že jsem pochopila... cítím, jak moc je ti dobře, cítím, jak moc ti chybím, cítím!
Proplétáš své prsty do mých a jen říkáš, máš toho moc!! Já vím , já vím, ale je to nutný.
Hladíš mě a já vrním jako kočka. Jsme schovaný, veřejně schovaný a jen si užíváme jeden druhého, jen chvilku. Naposledy?
Smějeme se rozumu, není, neexistuje a jen vnímáme sebe. Není nic důležitějšího, ne v ten den není!
Okolí, přichází okolí a ničí.. naposledy mě pohladíš po tváři a já tě chytím za ruku.. naposledy.
Jdu.. musím dál, dál z místa, které miluji, pryč od tebe, pryč od krásy, pryč.
Otírám prsty slzy... jsou štěstí? Nelituji konců, jsem vděčná tomu, že jsem mohla prožít něco krásného, ale já už nechci, nesmím chtít...
A ptám se , co ty? Neptám.. dnes se ještě neptám. Dnes ještě ne, prosím.
Neomlouvám se, nenadávám, jen jsem zapla tlačítko rozum, to je celé, jen to.. Bohužel.
Miluji ty chvíle, kdy se ptáš co já? Miluji ty chvíle, kdy unikáš ke mně, miluji ty chvíle, kdy sundaváš masku, teď, teď jsi ji sundal úplně a já byla upřímná, moc upřímná.
Proč?
Žádná chvíle nikdy nebude stejná a těchhle pár hodin bylo dokonalých..nechci zničit tu dokonalost, nenávidím ji,nechci dokonalost, ale dospěla jsem dnes k ní..a nechám si ji napořád.
Vrať se, jen ty víš kam, prosím.
Už ne... neuvidíš...