Jen ty knihy

Je sama doma...sama...ta samota ji užírá k smrti...
Je sama se svou hlavou...hlavou plnou myšlenek...
Přemýšlí nade věcmi které ji žerou...žerou uvnitř jí samotné...Teprve teď si uvědomuje jak je sama...neni tu nikdo s kym by si mohla popovídat, říct mu své zážitky škoze ly, starosti...Neexistuje ani žádný člověk kterého by mohla milovat a on ji. Není tu žádný kluk který by stál za zmíňku - a hlavně, který by o ni stál.
Copak nikoho nezajíá? Copak nikoho nezajímá co prožívá za strasti? Všem je ukradená...Je jen malá šedá myška, která sedí v koutě s nohou v pastičce jménem Samota.
Kdyby se jí teď někdo zeptal jak se má...co by vlastně odpověděla? Zřejmě něco jako: "Blbě...co víc dodat? Takže pořád stejně. Můj život je furt stejný stereotyp a já jen marně čekam na nějakou zajímavou cestu do živého světa. Ne do světa fantazie který teď prožívaám."
Začíná se z ní stávat knihomolská mladá babka, která už mluví jak ty knihy...no a co? Ony jediné jsou tu pro ni, jedině knihy jí naslouchají a ona jim...
Jde...pryč ode všeho...skončí s tím...skončí s tím přemýšlením nade vším...
Jde si číst...
Aspoň chvíli si bude připadat jako bytost...jako bytost ve světě fantazie...Jen tam se cítí svá...