Chodník...

Jdu si po chodníku... A vidím na druhé straně štěstí... Mávám jako blázen, aby si mě štěstí konečně všimlo a chvilku u mě zůstalo... A ono si mě všimlo! Opravdu přechází a jde ke mně... Už ho mám skoro na dosah! Už, už! Podrazilo mi nohu, "nepřekážej!" procedilo mezi zuby a pokračovalo dál...
Už zase... Už to ani nepočítám... Jen přemýšlím, kolikrát ještě? A má cenu vůbec mávat, když pak vždycky skončím na zemi?