není mi dobře

Je to tak hrozný pocit, když se s vámi děje tohle.. A přitom ani není, protože už to má hořkou chuť smíření se... Pokusím se to lépe popsat...
Zamilujete se, pro mnoho lidí je už jenom tohle docela nemožná představa, alespoň do jistý míry... do míry, jakou jsem byl schopnej cítit já, hluboký, čistý cit, to nejhezčí, co jsem dokázal cítit, o to víc to potom bolelo, to je snad jasný, když jsem o lásku přišel...nebudu řešit, proč se to stalo, vzpomínám, jak jsem si to tenkrát vyčítal, málem jsem zemřel výčitkami..bolestí, láskou a samotou. Pak se ale něco změnilo, objevil se člověk, kterému na mně záleželo, opravdu záleželo..hluboce a já to cítil a také mi na ní začalo záležet...ve chvíli, kdy jsem umíral, mě z toho začala dostávat, jinak jsem se topil ve tmě, byla se mnou a já jsem byl s ní, plynul čas začínal jsem k ní cítit něco víc, byla moc hodná, vždy se o mě starala, jako jediná a to se nedařilo nikomu, většinou jsem k sobě ani nikoho nepouštěl, vlastně nebyl nikdo, kdo by se tak zajímal jako ona a já jsem začínal pronikat do ní, dostával jsem se k jejímu nitru a zjišťoval, jak úžasná je, zamiloval jsem se znovu... A věřil jsem znovu...našel jsem v ní ještě naději na štěstí, na to, že už nebudu sám, že ji budu milovat a ona mě, vysnil si s ní znovu pohádku o lepším životě pro nás a to bylo tenkrát něco jako zázrak... Ale opět jsem o její lásku přišel... snad odloučním, který mezi náma zavládlo.. Vlastně ani nevím proč, asi jsem ji také zklamal... Říkala, že s ní nemůžu být šťastný...Mýlila se...já byl..
Do doby než jsem ji poznal, jsem neznal city necítil jsem nic, tak dlouho...neronil jsem ani slzy ani z ničeho neměl radost radost... zapomínal jsem na všechno, umíral zevnitř... Změnilo se to a já se smál i plakal s ní. Jenom jsme se bavili a já se usmíval radostí, že jsme spolu a když tě něco trápilo...vždy mě to trápilo s tebou...plakal jsem pro tebe, ale byl jsem rád, že k tobě cítím něco tak silnýho, že mi na tobě tolik záleží.
A nyní jsi pryč...napřed jsi posílala pryč ty mě a pak, když jsi řekla, že mě nemiluješ, začal jsem tě posílat pryč já, protože bych s tebou nemohl být a nesmět...tě milovat.. a to hezký co ve mně je..se začalo ztrácet, ale vím, že už nemá cenu, abych si zkoušel zachraňovat vlastní život, co by to bylo za život...bylo by to jako předtím, nechci umírat zevnitř! Už ne!
Nenávidím se za tohle všechno...tolik se za to nenávidím...proč musím být takový? Moje láska není dost, já sám.. nestojím ti za to.. Nikdy už to nezažiju. Nedokážu zadržet tohle srdce.. Utlumuju ho, neustále, mu přikazuju, ať toho nechá, ať zapomene, že o něj nestojíš, ale ono mě vůbec neposlouchá, nejradši by tě mělo u sebe, co nejblíž u sebe... Nemá to cenu..jsem toho plný...jsou chvíle, kdy nic z tohohle není vidět, kdy mě bolest a vztek ovládnou... Pak si říkám, že jsem měl dávno umřít, že jsem nikdy neměl víc milovat... ale co je to platný... tohle všechno je na nic... alespoň vidím, že nejsem bezcitný...jenom zoufalý a smiřuji se.. s tím, že už to nikdy neucítím znovu, že moje sny jsou jen nesmyslný a naivní hlouposti... už jsem se o tom přesvědčil dost, abych na lásku zanevřel