Jak je život relativní...

Kapky bubnovaly na okenní římsu, stékaly pomalu po skleněné tabuli a nechávali za sebou stopy, které pochvilce zmizely.
Ty kapky tam opravdu byly,..po nich zůstaly jen stopy.Pochvíli znmizely i ty nejminiaturnější kapičky. Zvláštní. Připomínaly mi život člověka. Tak reálný a přece po něm zbyde jen ta stopa.
Jako kapky nemají všechny své stopy stejně dlouhé a velké, tak i lidé nejsou stejní. Někdo nám zůstane v paměti dlouho, jeho "stopa" nás provází celá století. Něčí "stopa" uschne sotva se zrodí. Zvláštní. Život je zvláštní.
Dívám se z okna. Vedle naší budovy vidím mohutný strom. Napadne mě, jak by to tu vypadalo, kdyby tu nebyl.
Vlastně.....vůbec tu nemusel být. Stačilo by zasét semínko o třicet metrů dál a vše by vypadalo jinak. Zrak mi utkví na někom v černé bundě s kapucí na hlavě. Ruce v kapsách, spěchá se schovat před deštm. A co ten? Stačila jedna vteřina a mohlo to být jinak. Byl by tu někdo docela jiný, anebo vůbec nikdo.
Zvláštní.
Kapky bubnují čím dál tím pomaleji...
A potom uslyším tikat hodiny.