Už nenechám nic umřít

Slibuju ti, že už nikdy uvnitř neumřu,
ta tma, co se ve mně rodila z bolesti,
už je pryč, stojím na vlastních nohách.

Moc dobře vím, že nedokážu zapomenout,
už to nebudu hasit, nikdy, jen ať oheň hoří dál.
Tohle jsem já, cítím, že tohle jsem já,
už nebudu nic předstírat, před sebou ne...

Dost bylo lží, o tom, že dokážu jít, dost bylo trápení srdce a dost bylo probdělých nocí, dost bylo klepání,
já neodejdu, seru na to, co jsme říkal, na to jak jsem se cítil, už nebudu ubíjet sám sebe!
Nezabiju to jaký jsem, už ne! Můžeš mě dál lámat.. pořád budeš v mých snech, neříkej, že jsem necitlivý, není to tak, možná nejsem tak citlivý jak bych si přál..možná nejsem tak jako ty...ale pořád toho cítím moc...moc k tobě. Některý věci lidem dochází asi pozdě.. ale mně dochází pořád jen to jedno...dřív jsem to věděl..a hluboko v sobě cítil...ale teď cítím to pořád... i přes ten veškerej zmatek, co je ve mně...v nás všeobecně, miluju tě, kéž by to něco znamenalo, ale od trosky jako já, to nic znamenat nemůže...já vím..ale to co cítím, není nic podřadnýho a neupřímnýho, není to něco, co jen tak zmizí, protože bych třeba chtěl..nezmizí to a ani já