Ubožáku, hlupáku

Zase píšu sám sobě v zoufalé touze to ze sebe dostat, třesu se už několik hodin v kuse... Nechápu, co se kurva děje, cítím se tak hrozně, jako jsem se dlouho necítil, opil bych se, kdyby bylo čím, naplnil mě vztek naplnila mě bolest a to všechno se mísí s láskou..jaká nehorázná kombinace naprosto nesouvisejících pocitů. Ale já už nechci nic cítit ty pocity mě ubíjí... Jaký to je vzít ten nůž a přejet s ním po kůži..jenom trochu jenom to cítit..na chvíli..bože to ne! to nejsem já to ne!!! dělám to jenom horší... ať to skončí hned.. prosím ať to skončí... mrtvá naděje..umřela znovu umřela... prosím já už chci konec...nechci pocity...nedokážu unášet cit..ne tohle už dost..!!! dost.. jsem odpornej sám sobě, nikdy jsem nebyl tak hrozně špatnej...nikdy... co se to děje? kam jsem dal..rozum..kam jsem dal víru..kam jsem dal všechno? k čertu se mnou k čertu!!!

Podělanej den,
mrtvej sen,
naivní víra,
mrtvá síla,
težká chvíle,
poslední míle.

Prokletá noc,
bolesti moc,
uvadlá květina,
a jedna mršina,

láska se line,
skrze bolest a hněv
jak čas plyne
slyšet smrti zpěv.