Kaštany

Už je to tu, opět podzim. Ze stromů padá barevné listí, které ani ten nejpečlivější zahrádkář nestačí hrabat. Tento podzim se však od loňského liší.. Babí léto se letos nekonalo. Snad hned začátkem školy se ochladilo a začalo "anglické počasí". Babí léto mám snad ze všeho nejraději. Krásně svítí sluníčko, padá listí ze stromů a není taková zima, abyste nemohli jít na procházku.
To však není jediná změna od loňského podzimu. Loni jsem si totiž ještě tolik neuvědomovala, že už nejsem dítě. Když se vracím kaštanovou alejí domů ze školy a vidím ty prvňáčky, jak se radují z každého hnědého kaštánku, tak si vzpomenu na mé dětství. Kde jsou ty časy, kdy jsem za kaštánky utíkala já? Jako by to bylo včera. Když si ale spočtu kolik tříd už mě dělí od první, nemůžu tomu uvěřit. Ano, i když je mi pouhých 16, tak už vzpomínám jako leckterý dospělý. Já si ale pořád musím říkat, jak je to dávno a jak čas plyne dál. Kaštánky sbírá i můj bratránek, kterého si teta ještě nedávno přivezla z porodnice. Čas plyne dál a já to neovlivním. Proč ale plyne tak rychle, že už se skoro ani nestačím ohlížet?
Kaštany nejsou jediné, co mi připomíná, že už mi dávno není 7 let. Je to i jeden známý v tomto věku. Kladl mámě podobné otázky, jako jsem tehdy kladla já. A odpovědi rodičů se nezměnily. Když jsem ho přitom pozorovala, úplně jsem si představovala sebe v té době, jak se vypořádávám se stejnými problémy. A najednou mám pocit, že to dětství uteklo jako voda. Ani jsem si ho nestačila užít. Vzpomínky zůstanou, ale prožitek dětství si už nějak nevybavuji. V té době jsem chtěla být velká a dnes? Dnes bych se do mého dětství alespoň na chvilku vrátila a užila si. Užila si tu bezstarostnost, tu svobodu, tu dobu kdy mi ještě nevyhrožovali pětkami, tu dobu kdy ještě máma rozvíjela můj um- mé kresby, mé hudební pokusy, tu dobu kdy po mě ještě nikdo nic nechtěl.
Dnes už mě všichni berou jako dospělou(ostatně po sepsání tohoto díla se tak cítím). Ale proč jsem byla v jejich očích dospělá dřív, než jsem na to přišla já? Jsem nováčkem ve světě dospělých. Když už jsem se naučila chodit ve světě dětí, naučila se vážit si všech těch maličkostí, které mi přišli samozřejmé, tak jsem ho opustila. Je to jakýsi minulý život. Vzpomínky ostatní zajímají, ale to, jak si dětství vážím a jak ho umím prožívat, je všem najednou ukradené. Chtějí jen vidět současnost- jak šlapu ve světě dospělých. dospělí mi závidí, že nechodím do práce. Myslí si snad, že nic nedělám? Vždyť se stále snažím pochopit jejich svět a přitom ještě musím stíhat školu, rozvíjet to, co mě baví, a přežívat.
Tímto soupisem myšlenek jsem asi uzavřela jednu velkou kapitolu-dětství a otevřela druhou-dospělost. Třeba vám ten soupis nepříde až tak zlomový, pro mě ale zlomový byl.