Poslední hostina

Musí to být krásné stát na té tenké ladné římse, nechat se ovívat vzpomínkami a hledět do prázdného tichého prostoru nicoty...kolem tebe víří hřejivý mráz a suchý proud ticha ti omývá kotníky.
Ticho. A tma. To ticho tě hřeje, halí tě, chrání, to ticho je pro tebe a tebou.
Zakloníš hlavu a necháš jej do sebe proudit plnými doušky. A jsi jako z olova. Plný ticha,však přesto lehký jako kapka letní noci.
Tak chystáš se na svou poslední hostinu. stoly se prohýbají pod záplavou vzpomínek, ty všechno musíš sníst, a vypít džbány slz a bolesti, by mohls opustit to staré, obnošené.
A potom naposled políbíš matku zemi a s tichou pokorou překročíš smrti práh...