Bez naděje...

Na vyzáblém těle visí pár špinavých hadrů. Příbytek pod šedým mostem. Každodenní strach, že o něj přijde…vždyť by ho mohl obsadit nikdo jiný, zatímco bude shánět jídlo…
Divoké ustarané oči, nikdy ho nikam nic nepoutalo…byl svobodný, šťastný. Dokud neskončil tady, pod hnusným mostem s vyvrheli. Psanci, zloději a vrahy. Většinou muži, jež by byli pro kousek žvance schopni podřezat někomu hrdlo.
S flaškou v ruce, poslední, která po dlouhé zimě zbyla. Jediná přítelkyně…tekutina zahřívající tělo, duši…která zahání vzpomínky.
Míjí oplzlou ženu, která se po něm, zřejmě pod vlivem alkoholu sápe. Zhnuseně se na ní podívá - nenávist a pocit beznaděje. Každý z nich má v očích takový výraz.
Má neustálé choutky někomu se pomstít - jenže se mstí sám sobě.
Co jiného mu zbývá. Postavit se před obchod a vybrat jídlo z koše, které tam někdo hodil. A každý člověk se na něj dívá jako na toho největšího hnusáka - ale o to, proč je takový už se nikdo nezajímá.
Neustálá chuť vzít střepy rozházené po silnici a podřezat se. Marně. Chybí odvaha.
Znovu beznaděj.
Stísněnost.
Prázdnota.
Tma.
A zase probuzení u špinavých popelnic.
Lidé dívající se skrz prsty na opilého chlípníka.
Muka přetrvávající již pár měsíců skoro není možné vydržet.
V ruce svírá ostrou dýku.
Nikdo z kolemjdoucích si nevšímá muže ležícího na zemi. Nikdo nevidí strůžky kalné tekutiny, vytékající z mužových žil…