Jsme tady

Jsem tady. Culíš se na mě a já se culím na tebe.
Ano, sluší nám to.
Dívám se na tebe a ty mluvíš a mluvíš a mluvíš.
Říkám si, o kolik jsi rychlejší než já. A musím se té myšlence usmívat. Běháš kolem mě a ujišťuješ mě kolik toho máš a pořád mluvíš.
Usmívám se a hraju si s prstýnkem.
Dívám se na tebe, jak jsi energický a spontální.
Je mi dobře.
Sedáš si, asi jsi mi vše sdělil a tak jsem na řadě já.
Dívám se na tu hračku, kterou jsem měla nejraději, pořád sedí na tom místě. Trochu mě to rezechvěje. Usměju se těm časům tehdy a usmívám se nad těmi časy teď.
Změnili jsme se, dostali se do koloběhů našeho okolí a cesta zpátky zarostla růžemi, co píchají.
Přesto jsou přenádherné.
Přesto zůstávají.
Časy minulé nejdou vymazat tlačítkem, ani umýt skvělým jarem, ani vyprat v mydlinkové vodě, ani vygumovat.
Jsou v nás, možná v každém pohledu a doteku, který dnes má jiný význam.
Občas se snažíme spřetrhávat nitky k lidem,které z různých důvodů nechceme dál "mít" , téměř pokaždé zjistíme, že to nelze. Jsou součástí nás. Viditelnou či již neviditelnou.
Neumím k lidem zrácet paměť, vždy je rozeznám. Co ale je pravda, že někteří zůstanou tam uvnitř a někteří zmizí, protože neměli v sobě to něco, co si uchovává moje mysl a srdce. A já ještě pořád to neumím rozeznat.
A teď vůbec nevím, proč na to myslím.
Hraju si s prstýnkem a dívám se na tebe. Ty se díváš na mě a je zřejmé, že máme radost, že můžeme okamžik být spolu.
Odcházím, dívám se na hodiny, co ještě nejsou přesunuté na správný čas a otočím se. Hračka tam sedí dál a já odcházím.
Vím, kdy se potkáme a vím,..., že jsme se ještě neminuli, naštěstí.
Ano my se setkali a setkáváme, protože přátelé se potkávají.