Kdybych jen mohla..

Jdu chodbou a z dálky na mě máváte a smějete se.
Jdu za Vámi a objímám vás. Máte radost , že mě vidíte a já nemám radost, že vás tu už vidím několik dní.
Mluvíme spolu o nepodstatném a já trnu, kdy přijdeme na to podstatné.
Rok se potkáváme v téhle budově. Rok se smějeme a vy se smiřujete a já? Já se chovám neprofesionálně jako zaměstnanec. Pro vaše sluníčka v očích a pro smutek, který se vnich přesto zrcadlí.
Jste tak milá i vaše rodina.
Pořád se ptáte a já hledám v sobě tu sílu... Jak Vám říci, že to nebude lepší? Jak Vám říci, že jsme se potkali na špatném místě? Jak Vám říci, jak moc mi to mrzí?
Potkat se na špatném místě a přitom cítit a momentálně žít to nejpodstatnější. Tak hloupá kombinace.
Sedím u Vás na posteli a říkám vám, jdete domů, obejme mě vaše manželka, která je sluníčko. Pro nás oba.
Vaše radost je úžasná, srovnatelná s mou. A mně tam hlodá to, že vás tu zase potkám. Protože to prostě vím.
Děkujete mi a přitom já v duchu děkuji Vám, že zatím...
Píši Vám telefonní číslo na kterém Vás vždy vyslechnu a vždy pomohu, kam jen mohu.
Zase špatně. Neprofesionalita, já vím.
Ale..
Loučíme se spolu s úsměvem, který je opravdový.. i ten Váš, já vím.
Kdybych jen mohla plnit zázraky, ale neumím to. Mohu jen to, co dávám a vím, jak vy to cítíte.