Dušičky...

Opět se přiblížil čas dušiček. Ač nerada, slíbila jsem našemu 89 letému dědečkovi, že ho na hřbitov odvezu autem, neboť nohy ho poslouchají stále méně a méně….
Nechala jsem dědečka o samotě rozjímat u hrobu rodičů, manželky i dcery a vydala jsem se kolem náhrobků pryč od smutku člověka, kterého mám ráda. Nechtěla jsem jít daleko, co kdyby mne potřeboval? A tak jsem usedla opodál a pozorovala jsem, jak na hřbitov padá soumrak. Sluneční paprsky, které ještě před chvílí zlatily nápisy na náhrobcích, překryla pomalu padající mlha, která zvolna tmavla, jak se stmívalo. A teprve nyní jsem si uvědomila, že na náhrobcích svítí stovky svíček, jak je sem přišli zapálit ti, kterým zde odpočívají jejich nejdražší.
Kolik bolu a slzí projde každý den těmito místy? Tak proč já se cítím tak strašně? Vždyť mám všechny své blízké stále u sebe… měla bych se smát a radovat se, že každý den mohu vidět ty, které mám ráda. Tak proč ten smutek, který se mi každý den vkrádá do srdce? Proč se mi často derou do očí slzy? Proč toužím po něčem, co nemám a neraduji se z toho co mám?
Pomalu jsem s zvedla a procházela jsem mezi hroby.
„Rodina Novákova… Rodina Hrubá…“ z fotky na náhrobku se usmíval malý chlapec. Dle uvedeného data počítám, že mu bylo dopřáno jen osm let života… přesně tolik je mé dceři. Jdu dál a pozorněji sleduji slova i obrázky na náhrobcích. Z fotek se na mě usmívají lidé, kteří mezi námi již nejsou. V očích mne pálí slzy.
„Proč?“ mám chuť křičet. A náhle přichází klid. Podívám se vzhůru a na nebi vycházejí první hvězdy a zoufale se snaží poslat své světlo skrz mlhu. Jedna tam svítí i pro mě. Je to malá hvězdička, která dělá radost mnoha lidem, ale já vím, že se každý večer vrací také ke mě. Její chladivé světlo mi vždy dává sílu žít další den a bere pocit samoty. Dívám se vzhůru a lehce zamávám rukou. Však ona ví…
Vracím se zvolna zpět. Dědeček již na mě čeká. Jdeme společně k brance hřbitova. Já a starý muž… On plný života a já – stále hledajíc tu správnou cestu…